Zcela jistě nejednoho studenta zarazilo, když dorazil na plácek u jesetera (jezera, pozn. redakce) a kde nic, tu nic. Přiznávám, možná jsem se trochu opozdila, ale fakt jenom decentně. Nicméně, po té, co se slezla všechna háďata – a že se tedy slízala jak šrámy (švábi, pozn. redakce) na pivo – jsme mohli začít. Leckomu by se jeden stolek a se dvěma tácky mohl zdát jako trochu chabý zásah pro akci, ale studenti Zimolezu již vědí, že nic není nemožné (mimochodem, izolepa na oknu ve společenské mravnosti nám stále drží!).
Po nějakém tom přivítání a vzájemném upištění (ujištění, pozn. redakce), že se nám všem moc líbí trávit léto ve škole, jsem všem nabídla nějaké to osvěžující pití, protože žitný režim je základ, že ano? Tedy, tak jim to alespoň bylo řečeno. Že jsme to zrovna my, jistě už od prvního písmenka čekáte, kdy přijde nějaký odvaz (podraz, pozn. redakce).
Studentům jsme dali napít Zmenšovacích držáků a díky pár kouzlům jsme i předešli té trapné části, kdy vaše malé já potřebuje mapu a karas (kompas, pozn. redakce), aby vůbec našlo cestu z vlastního rukávu. Následně už jenom zbývalo poslat je na explozi (exkurzi, pozn. redakce) do miniatury bradavického hrabu vyrobené z čokolády. Já jsem se pak akorát pěkně posadila vedle a opalovala jsem se-ehm, ehm, tedy dávala jsem na ně perlivý (bedlivý, pozn. redakce) pozor.
Poté, co studenti prošli čokoládovou zahradou, kde byly z té jedné a samé laskominy vyrobené i sovy (sochy, pozn. redakce) vedení školy a vedení Zimolezu, které ve velkém studenti oždibovali – nechť je čokoládovému panu Lakeovi (Kalemu, pozn. redakce) země lehká – dostali se konečně dovnitř toho hrabu.
Vevnitř se událo mnoho věcí, pojďme je jen tak zbožně (zběžně, pozn. redakce) projet. Poté, co se slečna Wilframe (Wildhame, ta zelená, pozn. redakce) rozhodla pasovat na pralinku v čokoládě tím, že si v ní zaplavala, se studenti dali na pochod skrze potemnělé chrpy čokoládového hrabu. A náhle kde se vzali, tu se vzali, objevili se čokoládoví duchové. Řeknete si, že to přece nemůže být moc děravé (děsivé, pozn. redakce), ale to vám asi ještě žádný duch nevrazil dotváře kilo čokolády. Poté, co se Zimolezané dali na ústu… Ehm, chrabě poprali s duchy, dostali se do jakýchsi skleníků a snad ani není třeba popisovat, že zde veškeré rozmilstvo (rostlinstvo, pozn. redakce) bylo z čokolády. Ale pokud si to představujete tak, že se natáhnete a kousnete si do kvítku či třeba do mazidla (motýla, pozn. redakce), tak se teda šeredně pletete.
Hned po vpádu do skleníku se totiž květiny zvedly ze svých místeček a rozešly se ke studentům samy. Není divu, že po zásahu duchů je to poměrně vyděsilo. Všichni už se chystali na útě… Tavivý (taktický, pozn. redakce) ústup, když tu přišel zase zkrat (zvrat, pozn. redakce). Květiny se ukázaly být přátelské a skleník všichni opouštěli obdaření o čokoládový puget či věneček. Ovšem to opuštění probíhalo ve velkém stylu.
Pakliže jste se domnívali, že přišel čas si oddechnout, musím vás opět vyvést z obligu (omylu, pozn. redakce). „Bellča hlad, Bellča žrát.“ Pro některé zatím asi nejděsivější věta jejich života, pro jiné možná nejskvělejší přiléhavost (příležitost, pozn. redakce) jejich života. Schválně, kolik z vás už mělo to štěstí, že se mu podařilo projít něčím trápicím traktem? Já třeba ne. A právě z toho důvodu vás jen odkážu na každého, který to štěstí měl, namátkou si vzpomenu na pana Gekona či slečnu Levýtrn a samozřejmě slečna Garden (Jeona, Lerritston, Arden, achjo, pozn. redakce) z pohledu kanibala. Určitě mi pak řekněte, co jste zjistili!
Zakončila bych to jenom tím, že to všichni přežili, vrátili se do vlastní vláhovosti (velikosti, pozn. redakce) a taktně bych zamlčela odškodné, které jsme museli každému udělit za zničené šatstvo. Za to může čokoláda, ne my.
Pro dnešek se s vámi loučím a zase na příští akci!
0