Zprvu se zdálo, že to bude zcela běžná oslava Helmoweenu. Pěkně jsem nazdobila kolejní místnost, nechyběli netopýři ani dýně s děsivým ksichtem a to vám povím, tu dýni nebylo lehké sehnat. Jak je možné, že jsou všechny ještě nezralé? No, ale to odbočuji… Zkrátka, kolejní místnost byla připravena na oslavu nejděsivějšího svátku roku. Prefektka Gardenová (Ardenová, pozn. red.) vypadala, že mi k tomu chce cosi říct, ale neposkládala dohromady kloudnou větu. Já to chápu, prostě při té nádheře kolem neměla slov.
Začínala jsem s výzdobou studentů – ozdobila jsem je fakticky vkusnými čechrankami (čelenkami, pozn. red.)-, a tu se u okna naší místnosti zjevila fakticky obrovská chomoutnice. Někteří z vás si možná říkají, jak je to možné, že? Inu, na tomto místě je asi třeba připomenout, že se kolejní místnost Zimolezu nachází opravdu hluboko pod zemí a že taktně trčí do Černého jezera. Tedy pro nás pohled na vodní tvorstvo není nijak neobvyklý.
Chomoutnice na nás přes okno mačkala ošklivé obličeje a nakonec se po skle ohnala chapadlem a ozvalo se křupnutí. Krve by se v nás nedořezal, přiznám se, že to byl zvuk děsivější, než potencionální prasknutí kalhot zdejšího hajného. (No, co? Vy fakt chcete zjišťovat, zda nosí spodní prádlo?).
Skrz rozbité okno se dovnitř navalily hektolitry vody a všechny to vyplivlo ven do jezera. Hned jsme všechny opatřili kouzelnou bublinou kolem tváře, díky které se eliminovalo riziko utonutí, a vydali jsme se na průzkum podvodního světa.
Nikde nebylo nic neobvyklého; spoustu ryb, kamínky, mušličky, voda, voda a pro změnu zase voda. Byla by to snad i vcelku nezajímavá procházka, neobjevit se tam hejno ďasovců. Z první zkušenosti s chomoutnicí jsme si odnesli jedno – chapadla rovná se nebezpečí. Takže hned bylo jasné, že ďasovci budou problém. Jednoho by mohli pěkně vyděsit, mají takovou nezdravě zelenou barvu, přesně takovou, jakou míváte, když sníte moc toho divného salámu, co věčně rozdávají děti po chodbách – netušíte, kde ho berou? Fakt by mě to dost zajímalo… Ale zpátky k věci!
Ovšemže jsem hned chtěla všechny zachránit, jsem přeci profesorka, že ano. Ale ty potvůrky mi sebraly hůlku (Čím si budu teďka míchat kafe? Jsem bezradná.) a fakt dost ošklivě se na mě těma žlutýma očkama koukaly. Naštěstí byli všichni studenti moc, moc stateční a hrdinně bojovali proti ďasovcům, kteří je zlotřile žužlali.
Ono to žužlání bylo ještě celkem snesitelné, ale když začali tahat za vlasy, tak už to fakt přehnali. Kdo mohl tušit, že jsou bestie černé magie opravdu takhle moc zlé? Jeden z nich si dokonce dal pěstní… Ehm, pěstnochapadelní souboj s maličkým panem Gekonem (Jungkook Jeon, pozn. red.).
Situace byla fakticky bezradná, naštěstí se záchrany našich maličkostí ujali nově příchozí jezerní lidé. Jejich příchod byl sice lehce pochybný, házeli kameny, mušle a jiný podvodní svinčík na naše chapadelnaté nepřátele a jak už to bývá, ne vždy trefíte, co chcete, tudíž zásah dostalo i několik studentů. Pan Lake (Kale, pozn. red.) zasažení své osoby kvitoval prohlášením, že je princezna. Mám dojem, že to musela být tvrdá rána.
Jezerní lidé vypadali fakticky přátelsky. Nejen že nás zachránili, dokonce byli ochotni zodpovědět pár zvídavých dotazů ohledně své tělesné straky (tělesné stavby, pozn. red.). Všeobecně to byli fascinující tvorové, ale já už dopředu tušila nějakou špatnost. Nebudeme však předbíhat, jedeme dál!
Lidé jezera na nás zamávali ruka… Eh, ploutvičkami a pobízeli nás, ať plujeme s nimi. Odmítnout jejich nabídku by mohlo vzhledem k tomu, že se jednalo o naše zachránce, vypadat nezdvořile. Tož, nenechali jsme se dvakrát pobízet a plavali jsme za nimi.
Nožky jsme si skoro vymávali; plavalo se dlouho a tu se před námi zjevilo cosi, co se nedá popsat jinak než podvodní pole. Není tenhle druh farvaření prostě fascinující? Sice nepěstovali nic na pohled vábivého, byli to snad nějaké řasy či co, ale stejně. Na rozplývání se bohužel příliš času nebylo, jezerňáci měli, zdá se, málo pracovní síly a náhle jsme skončili v řetězech, čímž jsme byli pasováni na otruby (otroky, pozn. red.). Bylo řečeno, že prý máme plít záhonky, což nikoho moc neoslovilo. Ale jakmile ve vzduchu zamáchal bič, všichni náhle pookřáli a vrhli se do práce, zvláštní. Možná bych si měla také pořídit bič a máchat s ním při pololetních pracích, do těch se studentům taky nikdy nechce.
Jediný, kdo se ubránil kouzlu biče, byl pan Magnet (Carlisle-Argent, pozn. red.), který vypadal, že si vlastně vůbec nestěžuje.
Bude lepší si raději nedomýšlet, jak to mohlo skončit. Pro vedení naší úžasné koleje to nakonec dopadlo dobře, všechny dva studenty jsme zachránili. Tedy, ne tak docela my. Překvapivě nám pomohla chomoutnice, která prve způsobila rozbití okna. Hezky jednoho po druhém odházela jezerní človíčky do dáli (Legendy praví že letí ještě dnes…) a nás odnesla zpět do naší místnosti. Vzala naši záchranu dokonce tak svědomitě, že i izolepou slepila rozbité okno. Pak už stačilo místnost jen vysušit a voila, byla opět použitelná!
Někdo však vyslovil pochyby, zda to vydrží, že prý se snad izolepa s vodou nekamarádí nebo co. Kdo ví, kde je pravda. Každopádně všem budoucím háďatům doporučuji přivést si s sebou šnorchl a ploutve. Preventivně.
Přikládám zobrazení naší přítelkyně chomoutnice, slečny Maringot, pana Gekona a slečny Garden.
Těším se na vás zase na příští akci!
L. E. Swan,
kolejní ředitelka Zimolezu
(A jestli to podobně bude pokračovat dál, sepíšu slovník, čistě pro přehlednost, pozn. korektora.)
0