Na sklonku doby, kdy ostatní lidé vstávají do práce, nebo se z ní vracejí, jsem zrovna ukončovala hru s dvěma osobama mně blízkýma. A po svém odchodu ze Zmijozelské společenské místnosti jsem došla k závěru, že když už skoro svítá, měla bych pravděpodobně zhasnout lampion iluze, že nejsem unavená a pokusit se zavřít oči. Odráčit se napochodovat do světa snů a přestat si ničit zdraví tim, že s chřipkou vysedávam u compu, jako kdybych ve skutečnosti měla čas dvanáctiletý holčičky, jejíž největší životní náplní je koupě správnýho odstínu žvejky. Ehm. K tomu svému usínání jsem si chtěla pustit nějakou kvalitní ukolébavku – a protože můj mozek byl vyčerpanej hledáním správnejch slov, v hlavě mi vyvstaly dvě: Forrest Gump. Podle čsfd.cz druhý nejlepší film, tedy minimálně podle lidí používajících tenhle portál.
Na tenhle film jsem poprvé narazila, když mi bylo méně jak krásných deset let. S rodinou jsme jezdili o zimních prázdninách do pronajatého domečku s krásným krbem, nedalekou sjezdovkou a zkrátka to byly dovolený, do jejichž atmosféry bych se vrátila hned. Protože mi ji už nikdo nikdy nevrátí. Po večerech jsme hráli deskový hry, karty – a občas, když osud dal, taťka vytáhnul notebook a dal mi vybrat z kouzelných CDéček, na který film se vlastně podíváme. Já osobně jsem v tu dobu měla prioritu nastavenou úplně jinde, takže jsem bezmyšlenkovitě zapíchla ukazovák na Piráty z Karibiku – matka ovšem moudře zasáhla a vybrala právě onen film s Tomem Hanksem, který ten den vstoupil do mojí hlavinky jako vtipný pán, který je neuvěřitelně hloupý.
Jen tak mimochodem, potom jsem si tajně pustila ty Piráty z Karibiku. A ani jsem je nedokoukala, jak to bylo strašný. Nemohla jsem potom ani chodit v noci na záchod, protože jsem se bála, že mě tam přepadne nějaká pirátská kostra a propíchne mě šavlí. Takže děkuji mamce, že se mě snažila tohohle uchránit, neděkuji svému smyslu pro dobrodružství.
„Chudák pán. On je úplně blbej.“ – Enzo, 2004. Film si pamatuju jako humorný, vtipný přesně takový, který vás pohladí na duši a po jeho skončení se vznášíte na obláčku myšlenky: Svět je krásný. Když jsem ho zapínala, v hlavě mi probíhaly zásadní věty, které se nedají zapomenout – viz samotný název článku, případně „Forreste, utíkej!“. Pokud jste to viděli, tak vám určitě taky utkvělo něco v hlavě. Od obchodování s jabkama, po laskavou kamarádku Jenny, která Forresta vždycky (ne)podrží a láskyplnou náruč jeho maminky, která je vždy tam, kde má být.
A proč vám tohle vlastně píšu? Možná, že to není ani tolik recenze pro vás, jako výblitek mejch myšlenkovejch pochodů, protože to, co na mě čekalo po spuštění filmu, byl čistej horor. Pokud se k vám na facebooku dostala pohádka „Do you wanna play with my balls?“, pravděpodobně si umíte představit, co jsem prožívala. Jedná se o animovanou knížku, kde pobíhají děti, hrajou si s míčema a každá stránka je provázená něčím, co spojuje aktivitu s koulema. (v angličtině, pochopitelně.) „Hey, Annie, do you wanna play with my balls?“ „Your balls are too big, I can’t put them in my mouth.“ Myslím, že kdybyste na to narazili ve svých sedmi letech a poté v sedumnácti, tak si ublinknete – bohužel, za Forrestem Gumpem je ta opona mnohem větší, záhadnější a odhalení je vlastně i bolestivější.
Moje iluze byly roztrhány. Nejenom, že jsem přišla na to, že surová realita zaútočila na ty krásný momenty, ale připomnělo se mi všechno to zlo, které bylo ve společnosti krásného konce zkrátka zapomenuto. Došlo mi to. Každej chlap dokáže zařídit cokoli, pokud má ženská dostatečný „páky“. Jenny byla sexuálně zneužívaná. Celej život Forresta byla honba za spokojeností, i když ji měl celou dobu na dosah. Jeho osudovou linii provázela jedna katastrofa za druhou – a ze který by člověk s inteligentčním koeficientem vyšším jak sedmdesát zkrátka nevyšel se zdravým rozumem. „Jenny byla můj úplně nejvíc nejlepší přítel.“ Nejhorší na tom bylo, že už jsem stihla nashromáždit nějaký vědomosti, takže prostý vnímání Forresta události střelby, přijetí „negrů“ na univerzitu a odchod matky do nebe mě nenechalo chladnou. Všechno se ve mně rozjelo na sto procent a přestože jsem naspala asi tři hodiny, ničilo mě, jak se ve mně vystavěnej zámek „Forrest Gump je krásná komedie“ bortí, ničí a padá.
Nebudu vám řikat, o čem to je. Protože tím by to ztratilo svoje kouzlo. Ale je o životě. Sáhněte dopředu, popadněte tenhle bonbón a kousněte do něj – nebo začněte zlehka cucat, co vám intuice napoví. Říkala jsem si, že tenhle film musí každej znát, je přece druhej nejoblíbenější na tom největším portálu filmů v ČR. Když jsem si ho pustila, došlo mi, že jsem ho vlastně neznala ani já. A že by o tenhle historickej skvost mohlo přijít hodně dětí, nebo dospělejch, kteří na něj narazili v útlym věku a uchovali si o něm jenom to krásný. Proto jsem se rozhodla to sepsat.
Patetickej tón filmu je pronášen ústy hlavního hrdiny a donutí vás přilepit oči na obrazovku a jen tak od ní neodejít – ani kdyby se vám chtělo moc, moc čůrat. Snímek je plný emočně nabitých momentů, kulturních i společenských odkazů 50. – 80. let americké historie a pokud ve vás nevyvolá sebemenší chuť plakat, nebo nezvyklou melancholii, asi pro mě ztrácíte status člověka. Takže si to pusťte, až budete mít náladu na pocit zlomený srdce. Stojí to za to. Protože přestože je to plný těhle rozporuplnejch momentů, pořád je to sladká komedie a možná, možná, pokud to uvidíte poprvý, převáží to dobro nad zlem.
Takže zdravim svoje sedmiletý já. Bylo to tvrdý, co? Tenhle návrat do minulosti se mi nelíbil, ale pozitivní je, že mám rýmu jako prase, takže ten toaleťák poházenej všude kolem postele můžu vydávat za posmrkanej. A proč toaleťák? Jo, došly kapesníky, nechcete mi je někdo dovézt?
E.K.
0
