Na školní pozemky napadl první sníh, bylo postaveno a dokonce i rozkopáno několik sněhuláků a Vánoce za dveřmi? Tak to jistě musí značit vznik i zánik nových lásek! Přece jen, jmelí o Vánocích nikdy nespí, že ano?
Jistě tě, milý čtenáři, zajímá, kdo se pouštěl do průzkumu v tomto odvětví lásky, kdo již pěstuje svoji vlastní větvičku jmelí, aby svou druhou polovičku pod ní mohl políbit, a kdo by se raději pustil do něčeho nového!
Nebudu to oddalovat déle, takže si nachystej svou vlastní růž a pusť se do čtení!
Dobrodružství pod rouškou noci
Jak to tak vidím, možná by nebylo od věci do bradavických vyučovacích osnov přidat i předmět poznávání hodin. Vlastně by to ani nemusel být předmět, stačilo by do každé společenské místnosti vyvěsit obrázek hodin ukazujících jedenáctou hodinu. Možná by se pak konečně snížil počet chudáků, kteří si neumí pohlídat čas a toulají se po večerce hradními chodbami. Ani tento měsíc totiž pan Filch neměl klid a žně ponocujích dětí pokračovaly. Výpis všech šťastlivců, kteří měli tu čest účastnit se Filchových povečerkových ceremonií, by zabral celé číslo, proto vyberu jen dva. Můžeš si být ale, milý čtenáři, více než jistý, že vím o všech. A na všechny jednou dojde řada!
Místo v tomto čísle si vysloužil havraspárský chlapec Lucas Arnell. Chlapec, který svou šlechetností strčí do kapsy většinu nebelvírských! No posuď to sám. Aby se ujistil, že slečna Railly Savyier dojde do svého pokoje v pořádku, neváhal ji doprovodit až do chladného sklepení, i když to znamenalo jistou schůzku s naším hradním lovcem dětí. Nebo v tom snad bylo něco jiného, než strach o dívčino bezpečí? Snažili se snad ukrást co nejvíc minut společného času? Jak romantické, říkáš si? Ale kdeže! Jen co se dívka u zmijozelské společenské místnosti odpojila, chlapec se vydal na cestu zpět, ale pozor! Cestou se určitě naprostou náhodou potkal se svou kolejní spolužačkou Ellou Firewalker. To, že tato slečna dělá svému jménu čest, je celkem známá věc, takže skutečnost, že se toulala po večerce chodbami asi pro nikoho šokem nebude. Ale to, že se ze všech hradních prostor toulala zrovna stejnými místy jako pan Arnell? To mi zavání až podezřelou náhodou. Kdo ví, možná by se tato situace objasnila, kdyby na ně nedošel člen profesorského sboru, který náš páreček následně bez debat odprovodil do postelí.
Nevím, jak to vidíš ty, milý čtenáři, ovšem já začínám bradavické profesorstvo celkem litovat. Obzvlášť potom ty, co mají na starost konkrétní koleje. Vyspí se vůbec někdy? A to nemluvím o těch chudácích obrazech! Může se vůbec někdo divit, že jsou tak udrbané, když je někdo pořád v noci budí?
Když se daří, tak se daří
Že je k pořádnému dramatu zapotřebí Shakespeare? Chyba lávky! Stačí pouhé dvě lekce Dramatického kroužku v Bradavicích a máme tu novou vycházející tragikomickou hvězdu!
O kom je řeč? O nikom jiném, než o nebelvírské chytačce Biance Noelle Smithové! Že je ti toto jméno, milý čtenáři, povědomé? Mělo by, jelikož už v minulém čísle jsi se mohl dočíst o jistém incidentu, ve kterém byla zahrnuta jak tato nebelvírská sedmačka, tak jistý havraspárský mladík jménem Royal (pokud potřebuješ osvěžit paměť, zářijové číslo je stále k odběru). Mohlo by se sice zdát, že tato událost byla zcela výjimečná a chudák slečna za nic nemůže, ale to by nemohl přijít Halloween a s ním spojené oblíbené oslavy plné dýní a nemrtvých. Nemrtvých, mezi které se nejspíš rozhodl právě zmiňovaný Royal poslat zmijozelského snobíka Lucase Waltera, jehož prohřeškem nebylo nic jiného, než že se na akci objevil se zmiňovanou slečnou Smithovou. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby do incidentu nezasáhli samotní profesoři! Tady slečna je zkrátka magnet na dramatické situace a fakt, že v následném famfrpálovém utkání s Mrzimorem nejen, že nechytila zlatonku, ale ještě skončila se zlámanou rukou na ošetřovně, ji bez větších debat posouvá v pomyslném žebříčku bradavických smolařů na samý vrchol.
No, slečno Smithová, za tohle vás asi otec nepochválí! Opět.
Nezakřičím-li na sebe sám, nikdo to za mě neudělá!
To, že jsou nebelvírské slečny trošku od rány, není žádnou novinkou. To, že je v takových chvílích lepší se jim vyhýbat, to snad dodávat taky nemusím. Menším překvapením však může být to, že k takovým scénám mají sklony i studenti, kteří zastávají pozice, kde by se hodila spíš rozvaha a klid. Nebo byste snad chtěli, aby váš kolejní tým vedl někdo, kdo každou chvíli vzplane pro něco jiného? Nebo tedy, někoho jiného? A když se nedaří, tak… málem exploduje?
Těmito slovy náš spolehlivý zdroj popisuje situaci, která nastala během jednoho dlouhého podzimního večera ve vstupní síni, kdy se nebelvírská asistentka Julia Statisová nezdráhala vést sáhodlouhý monolog se svojí maličkostí, který skončil tak ukázkovým seřváním sama sebe, že by se za onen výkon nemuseli stydět ani loňští okupovatelé Hradu. A důvod? Ten jasný není. Možná za to může incident z Astronomické věže, kde jí Protiva narušil pěknou chvilku s nebelvírským prefektem Yukim Jacksonem. Nebo je snad na vině nebelvírský kapitán Zack Dallion, kterému na zápase Zmijozelu s Havraspárem vyznala nehynoucí lásku a on ji odmítl? Kdo ví.
Jedno je ale jisté. Slečno Statis, možná byste neměla mířit tak vysoko. Však na Hradě existují i jiní chlapci, než ti s odznakem nebo kapitánskou páskou!
Zmijozelská randíčka, aneb je to ještě v rodině?
To, že kolej by měla být jako rodina, je všeobecně platný fakt, ve Zmijozelu se ale někteří starší hadi začali vžívat do rodinných rolí až moc. Už přes rok trvá vztah pana de Løvenørn a slečny Daffodil. A protože žádná rodina se neobejde bez mráčků a hadí mamka s taťkou vypadali až do teď doslova idylicky, není divu, že se obrazy a chodbami hradu šíří zvěsti o tom, že jedna hadí mamča nestačí.
No a koho bychom se na tak palčivou otázku měli zeptat? Není to nikdo jiný, než naše Melisa Green, která touží po lásce asi tolik, že nedostupného primuse Leroye nechává daleko za zavřenými dveřmi a vrhá se v temných sklepeních rovnou na novou oběť, a to stabilního a věrného Reye! Jak se k tomu staví Kayla Daffodil zatím nevíme.
Pokud vám na schůzkách dvou hadů nepřijde nic zvláštního, můžu přihodit ještě nějaké podrobnosti, jako třeba velmi vřelé objetí, při kterém ručky mohly sklouznout kamkoli, stejně jako pohledy od de Løvenørna, který na Greenovou rozhodně nehleděl jen jako na spolužačku. Co ho k takovým pohledům přimělo a kolik kapek jakéhosi lektvaru mu po lásce toužící Greenová musela nalít do pití, to asi zjistíme až se na hradě začnou tenčit zásoby přísad.
