Zařazování očima havraspárského špunta

Máte sbaleno? Lístek je připravený? Zkontrolovali jste si seznam? Už se vám do loďáku nic nevejde a svačinka už je připravená na stole? Je na čase vyrazit na nádraží. Pokud máte štígro jako já, doprovodí vás tři bratři, jeden vám potáhne kufr, další klec se sovou a poslední vás bude držet za packu, a když budete mít větší štígro, půjdou jenom bráchové a ne mamča, díky jejíž chuti na bagetu málem nestihnete expres. Pac a pusu, objímat se do poslední vteřiny, pak naskočit a začít hledat kupé. Když se vám bude karma za něco mstít, půjdete úplně sami a jedno zavazadlo budete muset nosit na hlavě, protože zkrátka do těch Bradavic je toho potřeba prostě hodně.

Letos to bylo trochu jinačí než v předchozích letech – polovina študáků se totiž nechala zařadit již v létě. Takže nějaké vzrušené debaty na téma koleje nebyly slyšet na každém kroku a jako úplný zelenáč jste mohl začít hodnotit, kdo je kdo, kdo je odkud a jak to s těma kolejema teda vypadá. Abych řekla pravdu, nejsnazší pro mě bylo rozpoznat Zmijozel. Zkrátka když k nám do kupé naběhl takový ošklivý, vysoký kluk, který měl mezi zubama fakt velký mezery a někam mě zahodil, došla jsem k závěru, že se nemůže jednat o nic jiného, než takového velkého zlouna. Mrzimorští nebyli tlustí, Nebelvírští při nepředvídatelném zastavení vlaku nevyskakovali z oken a Havraspárští byli schopni se společensky družit na místo mazlení se s knihou, takže za mě maximální spokojenost, protože jsem přišla na to, že mi moji bráškové zkrátka sprostě kecali. A žádnýho Mimoně z koleje Mimoňov jsem taky neviděla.

V Prasinkách si nás vyzvedla taková hrozně příjemně vypadající profesorka, která na nás cenila zuby a celkově byla hrozně milá. Pravděpodobně ale trpí příliš velkou láskou ke zvířatům, neboť jakmile jsem nastoupila do loďky, zahlásila, že tam za chvíli budeme a po víc jak hodině čekání stále nic. To, co jsme potkali, byla ovšem obrovská, ale vážně obrovská chobotnice, která se netvářila moc přátelsky do doby, než jste jí hodili nějaké jídlo. Problém je v tom, že z chapadla nepoznáte, jestli je to zvíře spoko, nebo ne, takže bylo lepší odklidit se/odplout z pole.

Pak ale začíná to pravé vzrůšo! Jakmile se vykolíbáte z loďky a uvědomíte si, že vlastně netrpíte mořskou nemocí… Z ničeho nic se objevíte ve velké síni. Svět se smrští (v horším případě to samé udělá i močový měchýř.) Jakási síla vás popadne za kotníky a odmítne pustit dál. 5 kroků ke stoličce. Co se děje pak… To je síla!

Před vámi stojí klobouk. Hmm, klobouk. Ani v nejmenším nevypadá jako „moudrý“, a pravděpodobně by dobře posloužil někomu, kdo by se chystal na bankovní přepadení. Je vůbec rozřazování řádné kloboučské zaměstnání? Můžete nám někdo předložit kvalifikaci? Ve všem tom zmatku zazní vaše jméno. Místnost se scvrkne a vy sotva popadáte dech. Přestože vládne naprosté ticho, přes ten hluk neslyšíte vlastní myšlenky.

„Slečna Cultro?“ Někdo opakuje vaše jméno. A zní nakrknutě. Jste v Bradavicích sotva pět minut a už se na vás někdo zlobí. Nezbývá nic jiného, než ten hlas následovat a doufat v happy end. Zadkem se sotva trefíte na stoličku, která se k vaší hrůze ještě zhoupne a vy málem políbíte na podlahu. Adrenalin. A pak přijde všudypřítomná tma.

„Ah. To jsi ty.“ Cože? O čem ta tma mluví?

Po chvíli vám teda docvakne, že klobouk nejenom není moudrý, ale taky nikdy nezavře pusu. Chvíli vám do hlavy nakecává nějaké bláboly jak vystřižené z filozofických spisů – věřte tomu, kdybych miliony let visela někde na věšáku, tak si svoji chvíli slávy taky užiju a melu monology jak Shakespeare – což je mimochodem děsně otravné, vzhledem k tomu, že vám srdíčko poskakuje jak těsně před infarktem. A zatímco se v duchu dohadujete s kloboukem, najednou k vašim uším něco… dolehne.

A potlesk. Do háje, co to ten klobouk říkal?

Někteří jedinci by si ve chvíli svého zařazení pravděpodobně oddechli, každopádně ve vašem případě došlo k… jistému nedorozumění. Přeslechnutí jména koleje. Kudy se máte vydat? Žádná mapa ani kompas, které by vám poradily. A tak je na řadě využít logického myšlení a zhodnotit okolnosti.

Nejvíce tleskají jezevci. Zmijozelští jsou moc zelení a Nebelvírští odvážní takže… Zamíříte k jejich stolu s dojmem, že jste se právě stali hrdým studentem žluté koleje. Dokonce se už smiřujete s tím, že kvůli poloze jejich společenské místnosti (ve stejném patře jako Velká síň) si pravděpodobně uženete pořádnou obezitu a umřete ve 14ti na infarkt… Ale! Někdo vás popadne za ruku. Zamračená tvář profesorky, jejíž jméno jste dávno zapomněli. „Ale slečno, jste snad hluchá?“ A vyšle vás vyšle k Havránkům. Hurá, takže jídlo bude vzdálené 5 pater a o schody do věže. Pravděpodobně umřete na podvýživu.

U havraspárského stolu to moc nežije, všichni se tváří jak kakabus. Iluze nově příchozího masa, nutno podotknout (a tím myslím nás prváky.) Během pěti minut pochopíte, proč se tak tváří – než se všichni rozřadí, bude to trvat tak pět minut. A všichni mají šílenej hlad.

Vyhledáte prvního přiměřeně vysokého člověka a kycnete si vedle něj. Horor, honí se vám hlavou. „Ahoj, jsem Bailee.“ Představíte se a člověk vedle vás se usměje. Prohodí něco o jídle a počasí, zdvořilé odpovědi jsou na místě. A po chvíli váš pohled padne na další nebohá stvoření, která čekají na svůj rozsudek osudu. Že ti lidé u stolu se tvářili jako kakabus? Omyl!

To budoucí prváčci vypadají příšerně. A vy jste ta před pár minutami pravděpodobně vypadali taky. A tak se smějete. Smějete se na každého, kdo jde k vašemu stolu. K večeři se vyjádřím příště. Každopádně po proslovu ředitele se všichni zvedají a odcházejí do svých ložnic. Pokud jste se jako já dostali do Havraspáru, nebo Nebelvíru, pravděpodobně se budete proklínat za svou zadýchanost. No, ale abych se vrátila k tématu… Jakmile vyšlapete tu horu schodů a dostanete se za jisté morální opory do ložnice, zjistíte, že váš kufr nezapomněli na nádraží a pomyslíte si… že tohle by mohl být váš domov.

Bailee