Na uměleckou scénu vystrkuje nenápadně růžky nový talent jménem Popol Recyclatowitz, který si zakládá na tom, že umělecká díla nemusí být vytvářena pouze z tradičních materiálů. Jeho nejnovější kolekce nazvaná „Kýble a popel: Umění recyklace“ zdůrazňuje krásu a význam každodenních předmětů, které často přehlížíme.
Sám autor pochází z malé vesnice Ekologovitze, kde odmala vykazoval neobyčejný zájem o znovupoužívání materiálů, dokonce se mnohokrát pokoušel o vynalezení kouzel s recyklací spojených. Z této doby také pochází jeho několik záznamů v trestním rejstříku, na něž dodnes s úsměvem vzpomíná:
„Víte, když omylem vyhodíte do povětří místní skládku, nebo nechtě začarujete popelnice, aby zpívaly, máloco vás v životě ještě rozhodí.“
Před započetím své sochařské kariéry napsal dokonce dětskou knihu „Recyklujeme s radostí“, ta však nebyla veřejností příliš nadšeně přijata, především proto, že mnoho rodičů mělo námitky proti převlékání vlastních dětí za odpadkové koše.
Jeho nejvíce kritizovaným ale zároveň fascinujícím dílem je socha s názvem „Proměna popelnice“. Jedná se o sochu v nadživotní velikosti zobrazující postavu člověka, složenou právě z prázdných nádob na odpad, k jejichž aktivnímu využívání navíc nadšeně vyzývá i sám autor. Někteří ji považují za odvážné gesto upozorňující na problémy s odpady, zatímco jiní ji vidí jako surrealistický výraz záhadné krásy.
Recyclatowitz k tomu vysvětluje: „Chtěl jsem, aby lidé viděli obyčejné předměty jinýma očima. Nádoby plnící se odpady mohou být krásným médiem pro vyjádření a zároveň nás mohou přimět k zamyšlení nad podstatou lidského bytí, nad tím, zda nejsme sami odpadem.“
Přestože o díla pana Recyclatowitze není ze strany galerií příliš velký zájem, oblíben je především v undergroundových koncertních sálech.
„Někam se ten bordel dávat musí,“ zmiňuje nejmenovaná majitelka jednoho z nich, „a tohle vypadá fakticky krutopřísně!“
Jak vidno, každé zboží má svého kupce, a my doufáme, že pan Recyklatowitz inspiroval i vás, milí čtenáři.
Za redakci Sonoru
Patislav Matlell
