Je to tady, dámy a pánové, studentky a studenti, případně jiná havěti ze školního hradu, přicházím znovu s dalším zpravodajstvím týkajícího se našeho malého turnaje. Tentokrát s týdenním zpožděním, neboť jistí bradavičtí studenti nejsou schopni unést pravdivá slova, která zde v Sonoru zveřejňujeme, a tak jsem se musel zotavit ze zranění, která mi nejmenovaný účastník způsobil. Pravda ale vždy vyjde najevo a já, John Brown, jsem zpátky s aktualizací vývoje!
V prvním týdnu se hledaly klíče, ve druhém se naháněli chrliče po hradním komplexu. Nic totiž nezlepší vaše odpoledne natolik, jako náhlý chrlič, který na vás zírá Merlin ví odkud, ačkoliv jste běžně zvyklý, že tam nic tak nebezpečného není. Taková Hope McEvoy o tom ví své, a její zážitek byl natolik silný, že mi u toho skoro urazila hlavu mácháním rukou, když mi ho vyprávěla:
Uhm, no, ona to byla vlastně neskutečná náhoda. Ono to možná zní přetažený za vlasy, ale bylo to tak! Vlastně kdykoliv jsem šla záměrně hledat, nic jsem nenašla! (rozhodně u toho dost mává rukama, no, to ona umí!) První se mi povedl objevit na jedné zapadlé chodbě, kdy jsem utíkala z jedné hodiny na druhou. A co se nestalo. Už když jsem vybíhala, všimla jsem si, že mám povolenou tkaničku, ale neměla jsem tolik času a doufala, že to zvládnu i tak. No, jenže nezvládla a já si ji přišlápla. Takhle z hlavy už po pravdě nevím, kde přesně to bylo, ale jakmile jsem se zvedala ze země, pohled mi padl na toho chrliče a prostě to bylo. Dalšího jsem se lekla, když na mě „vybafnul“ ze stínu ve sklepení. A takovýmhle způsobem jsem jich vlastně nakonec našla všech pět.
Hope McEvoy
Když už se nepodařilo Hope mi jednu ubalit, tak mi díru do hlavy vymluvil Tyler Belton, zástupce zmijozelské koleje, který několik dlouhých minut mluvil o své sázce s jistou Mellisou Greenovou a ponožkách svého spolubydlícího, jako kdyby to někoho zajímalo, než se konečně dostal k samotné odpovědi na otázku – jak se jemu podařilo najít všechny chrliče:
No a k těm chrličům… Nebylo to jako vůbec snadný, jo? Mám takovej pocit, že oni se přemístili vždycky chvilku předtím, než jsem k nim došel, jinak to není možný, že mi to tak trvalo. Nakonec se ale zadařilo, na dva jsem narazil úplně náhodou, to jsem je vlastně ani nehledal. No a ty zbývající… podnikl jsem fakt rozsáhlý pátrání, dokonce i takovej spešl notes jsem si na to pořídil.
Tyler Belton
Přeborníkem v chytání knih byl pak Dexter Adkinson, havraspárský prefekt, který mi i ochotně ukázal svoji tajnou skrýš na ony létající knihy. Ano, čtete správně, drazí čtenáři, tento student chytal knihy nejen pro sebe, ale i knihy ostatních, a schovával si je v truhle ve své ložnici. A proč, ptáte se? To jsem se ptal taky, a Dex mi odpověděl, chytaje jednu z knih do rukou, načež se spokojeným úšklebkem prolistoval její stránky:
Tak proč ne, ty knihy nebylo tak těžké chytit, a potřeboval jsem se zbavit konkurence. Byla zábava pak ty smrady pozorovat, když už žádné knihy nezbyly.
Dexter Adkinson
Tohoto podrazu si dokonce všimnul i Noe Royal, který se s Dexterem dostal dokonce i do potyčky! Tu musela rozseknout až madame Pinceová a oba studenti měli velké štěstí, že je nestihl školní trest. I té jsem se jménem naší redakce ptal na názor na celý školní turnaj:
Co si myslim, no copak si asi tak můžu myslet?! V knihovně má být klid, a ne studenti běhající mezi regály, když se tu mají leda tak učit! A vůbec, vy taky zmizte, já mám práci!
madam Pinceová
Na názor jsme se chtěli zeptat i pana ředitele Siriuse Blacka, nicméně kontaktovat ho se nám nepovedlo. Tedy, mně. Nepomohly žádosti ani zbytku vedení školy, snad se nám tedy podaří ho kontaktovat do dalšího výtisku.
Místo toho jsem mluvil i s Amadeem Lockem, třeťákem z Nebelvíru, který zprvu nevěděl, která bije – a může to mít někdo těm nasvaleným mozečkům za zlé? – nicméně nakonec mi také zvládl odpovědět na to, jak se mu podařilo chytit knihu:
Knihu? Jo tohle. Já se teda, uhm… v knihovně se moc nevyznám.
Amadeus Locke
Kdo by to byl řekl, že se nebelvírčan v knihovně nevyzná. Nicméně, jeho výpověď pokračovala:
Tak to nebylo úplně lehké. Uhm… vlastně jsem ji už skoro to, měl, ale zase odlítla. Ani nevím kam. Vlastně jsem to skoro to, uhm, nechal být. Stejně nemám šanci v dalších kolech… Ale pak mě Kim- Uhm, Kimblee Crimson, on byl v tomhle kole nejlepší… No, prostě mě donutil to jí ještě zkusit. Tak se mi to nakonec nějak podařilo…
Amadeus Locke
No, děkujeme pěkně za konkrétní výpověď, nicméně spojit se s daným Kimbleem Crimsonem se mi taktéž nepodařilo, respektive výpověď odmítl úplně. Kdo ví, jestli to nějak nesouvisí s milostnými pletkami, o kterých jsem mluvil minulý výtisk. Je zde ale ještě jeden člověk, na kterého bych se rád zaměřil, a to Atalas Zacharov, který se blíží ke třem kolům v kuse v nebelvírské tabulce.
No… ono chytit chrliče asi nebylo ani moc těžký, řekl bych. V knihovně je moc pěkná kniha o Bradavicích, kde sou ty chrliče celkem pěkně popsaný. Teda… jak vlastně fungujou, kde je co a kdy a kde by se to mohlo objevit, takže stačilo jen dodržovat určitej harmonogram, počkat si a pak prostě pospat, kde, co a jak. Nic moc složitého abych pravdu řekl. Asi jsem tím získal docela pěknou výhodu a asi proto jsem to měl i relativně rychle a kontrolou to prošlo, takže… pohoda hádám.
Atalas Zacharov
Tak alespoň někdo dělá Nebelvíru dobré jméno, když po škole chodí jistí studenti typu Locke, kteří do knihovny pravděpodobně ani jednou nezavítali. Hlavní informace z dnešního čísla Sonoru – nebelvírští umí číst. Vyjádřil se i k chytání knížek, a to dokonce se smíchem:
To byla o něco větší zábava. Asi to byla zatím ta největší kravina, co jsem musel dělat, protože ta kniha se furt pohyboval z místa na místo. Ale zase… po chvilce pozorování se ukázalo, že to kouzlo, co bylo použité na rozpohybování té knihy nebylo moc dobré a když člověk tu knihu chytal dostatečně dlouho, začala jednotlivá místa, kde přistává, opakovat. Takže v tu chvilku zase stačilo počkat si a pak… tadá. A bylo to tak na půl hodinu, nic moc dlouhýho. Navíc mám za to, že jsem to měl zase mezi prvníma, chtělo se nad tím jen zamyslet. Nějaké prudší pohyby a zbytečný spěchání v tomhle úkolu neměly smysl, bylo to zase spíš o trpělivosti a chladné hlavě.
Atalas Zacharov
Kdo by to byl řekl, že něčeho takového jsou schopní. To ve mně ale vyvolalo otázku – má tedy Zacharov nějaké tajné typy pro své soupeře?
No hlavně bych asi řekl, že se snažím nad těma věcma přemýšlet, navíc pod tlakem toho, že to má být co nejdřív se nehroutim. Asi to bude o trpělivosti, přemýšlení a jo, chladné hlavě. Každej ten úkol je stavěnej tak, aby se člověk na chvilku zastavil, nadechl se a řekl si „hej, asi by bylo fajn to udělat tak a tak“. Je to taky o důvtipu, o tom, jak se ke každé věci přistupuje a nejlepší přístup pro většinu z nich je prostě a jednoduše uvažovat. Jak jednoduché. A taky jde dost o kreativitu. Jako radost z toho mám, nebudu lhát, ale nějaké konkrétní kouzlo nebo návod na to, jak bejt první fakt nemám. Bylo by to sice super, ale bohužel.
Atalas Zacharov
Tak to máte, vážení, stručný průlet posledními dvěma týdny. Objevují se intriky, podvody, a jak se zdá, někteří účastníci se učí i novým věcem. Kdo ví, co nám přinese další týden – já budu u toho, abych vám vše včas sdělil.
