Další část Toulek, tentokrát již zcela odehrávající se v Americe, je zaměřená na Isolt a její život. Horké otázky, které se při čtení poslední části jistě nabízely, tak budou snad zodpovězeny! Že ale nevyvstanou žádné další? To nemohu slíbit!
William začal Isoltu seznamovat s ostatními tvory, které sám znal. Chodili spolu na výlety a pozorovali, jak Hrombukové, tvorové s podivnou hlavou připomínající žabí, loví, bojovali s oprsklým Šnelegajstrem a za úsvitu sledovali Wampumí mláďata, jak si hrají v trávě. Pro Isolt se stal však nejvíc fascinujícím Rohatý říční had, který měl na čele vsazený drahokam a žil v nedaleké říčce. Dokonce i její paskřetí společník byl zhrozen tímto tvorem, ale k jeho úžasu Rohatý had vypadal, že si Isoltu oblíbil. Co bylo pro Williama ještě více alarmující než to, že si ji had zřejmě oblíbil, byla skutečnost, kdy mu Isolt vysvětlila, že rozumí, co jí had říká.
Isolt se naučila nesvěřovat se Williamovi se zvláštním pocitem souznění, který s tvorem v duši cítila, a ani s tím, že se zdá, jako by si s ní had doopravdy povídal. Navštěvovala řeku bez jeho doprovodu a nikdy paskřetovi neřekla, kde byla. Poselství Rohatého hada však zůstávalo neměnné: „Dokud jsem součástí tvé rodiny, jste odsouzeni k záhubě.“ Isolt žádnou rodinu neměla, pokud nepočítala šílenou tetičku Gormlaith v Irsku. Nerozuměla slovním šifrám Rohatého hada, a ani si nebyla jistá, jestli si hlas, kterým k ní had mluví, pouze nepředstavuje.
Když se Isolt konečně setkala s dalšími lidmi svého druhu, bylo to za dost tragických událostí. Jednoho dne, když se ona a William potulovali lesem, dolehl k nim příšerný zvuk znedaleka. William tak křikl na Isolt, aby zůstala tam, kde je, zatímco se prodíral porostem stromů a keřů připravující své otrávené šípy k výstřelu. Isolt přirozeně neposlechla jeho příkazů, a když po chvíli dorazila na malou mýtinu, naskytl se jí strašlivý pohled. Ten stejný Stínoděs, který se kdysi pokusil Williama zabít, měl víc štěstí se dvěma původními obyvateli, kteří nyní leželi mrtví na zemi. Co bylo horší, dva malí chlapci leželi vážně zranění o pár metrů dále a čekali na svůj osud – až se k nim Stínoděs dobere a vykuchá je stejně jako jejich rodiče.
Paskřet a Isolta společně udělali se Stínoděsem krátký proces a ten byl tentokrát úspěšně zničen. Spokojen s výsledkem jejich práce se paskřet vydal na sběr borůvek zcela ignorující naříkavé, bolestné steny malých chlapců na zemi. Když mu Isolt nepříčetně vytkla jeho chování a nakázala mu, aby jí pomohl odnést ty dva zraněné chlapce domů, William se rozzlobil. Řekl, že ti mladí kluci už jsou stejně prakticky mrtví. Bylo proti přesvědčení jeho druhu pomáhat lidem – jen Isolta byla výjimkou, neboť mu zachránila život.
Naštvaná paskřetovým chováním mu řekla, že pomoc při záchraně jednoho z těch chlapců bude brát jako splátku jeho dluhu k ní. Chlapci byli příliš zranění na to, aby s nimi Isolta mohla riskovat přemístění, a tak si stála tvrdohlavě na svém – donese je domů. Paskřet mrzutě souhlasil, že odnese staršího chlapce, jehož jméno bylo Chadwick, zatímco Isolta vzala mladého Webstera zpět do svého přístřešku. Jakmile dorazili na místo, rozezlená Isolta paskřetovi řekla, že už jej více nepotřebuje. William na ni zíral a pak se jednoduše vypařil pryč.
Tedy, trochu se nám to zamotalo, že? Přežijí chlapci, které Isolt zachránila? A co ztráta jejího nejlepšího a jediného přítele, kterého do té doby měla?
Za redakci Sonoru,
Iris Avathia Leithold
