Věřte nebo ne, udržet si přátele je těžké, obzvlášť když se vaše hlava věčně vznáší v oblacích. Když už si tedy nějaké najdete, rozhodně nesmíte zaspat akci své koleje, nebo přijít pozdě na sraz s kamarádkou, která vás pozvala na návštěvu kuchyně. Ne, že by se mi některá z těch věcí někdy stala, to vůbec. Když už tedy zapomenete, nezbývá než doufat v to, že vám bude odpuštěno a obětavý kamarád vám i popovídá o tom, co dělo. Za normálních okolností bych se o to ani nezajímala, ovšem jsem jaksi zapomněla na fakt, že stále působím v redakci, kde se čas od času chce, abych napsala nějaký ten článek. Třeba…

Byl krásný letní den, takový, kterých je poslední dobou v celé Anglii až příliš. Tedy ne, že bych takové dny neměla ráda, ale před příjezdem mi do hlavy každý cpal spoustu informací, jež obsahovaly – mimo jiné – i to, že tu má prý neustále pršet. Nevím, kde tyhle domněnky sebrali, ale už teď jsem si jistá, že to asi nebude úplně správně. Každopádně, abych se do toho příliš nezamotala, což už jsem stejně udělala, vrátím se k tomu krásnému letnímu dnu. Na nebi bylo sluníčko a já hezky capkala dolů k Černému jezeru na kolejní akci, která se měla konat pod vedením nových prefektů. Zvědavá jsem na ně ani…

Vlastně to vypadá jako obyčejný plakát na obyčejnou kolejní akci obyčejné koleje s obyčejným programem, který je ozvláštněn o obyčejná košťata. Všichni ale vědí, že Nebelvír až tak obyčejná kolej není. Kdo by mohl tušit nějaký zádrhel? Sraz byl u Černého jezera, jak již plakát napovídá. Přes počáteční obavy hojné neúčasti se nás nakonec sešlo tak akorát. A pod dozorem mé levé ruky, Trevora, se studentíci mohli vrhnout na své samolety vzhůru do oblak. Někdo musel zařídit, aby bradavická oliheň přes prázdniny neumřela hlady. Na břehu bylo poskládáno několik pytlíků s jídlem a musím podotknout, že všichni Nebelvírští se tohoto úkolu zhostili s obrovskou zodpovědností. Oliheň byla naším dobrosrdečným činem nadšená.…