Hudební okénko je pěkně nevděčné, to vám řeknu. Skoro na každém filmu, seriálu, či knize člověka něco zaujme, i když to není vyloženě jeho šálek kávy (nebo čaje). Ale hudba? Většina lidí si během puberty udělá jasno v oblíbených žánrech a zbytek života už jen rozšiřuje své obzory o interprety, kteří do nich zapadají. Ač je můj hudební záběr opravdu široký a kromě hip-hopu, rapu a metalu v mém Spotify playlistu najdete všechno (jo, vážně poslouchám punk, country i swing a nemám schizofrenii – teda myslím, na vyšetření raději nepůjdu), tak v něm asi nenajdu ani deset umělců, o kterých bych vám ráda napsala. Ne že bych si snad myslela, že nejsou boží, nebo se za svůj hudební (ne)vkus styděla, ale proč se trápit s článkem, o kterém bych byla předem přesvědčená, že si ho nikdo nepřečte?
Můj první hudební článek obsadil Pokáč, nejenom z důvodu, že si o něm myslím, že je naprostý génius, ale hlavně proto, že je to dle mého hudba, kterou by si mohl alespoň trochu oblíbit milovník jakéhokoliv žánru – když už ne kvůli melodiím, tak kvůli textům. A dnešní článek je úplný opak, protože dnešní písničky o textu nebudou vůbec – hlavně z důvodu, že většina z nich ani žádný nemá. Covery jsou už dneska tak profláknuté, že je na Youtube často oříšek najít originály písní. Spousta z nich stojí za zlámanou grešli a po prvních dvou tónech rychle přepínáte jinam (no, někdy je alespoň na co koukat a stačí jen vypnout zvuk, ale to jsou ojedinělé případy), nicméně i mezi tzv. Youtube umělci můžete najít skvosty. Dneska vám představím dva mé nejoblíbenější a nejposlouchanější, kteří písně předělávají do instrumentálních verzí.
Nejdříve začneme u mé oblíbené Lindsey Stirling, kterou jsem objevila už před několika lety. Vlastně to bylo celkem omylem, procházela jsem si pubertálním depresivním obdobím, náplní většiny mých večerů byl pláč – a to jde nejlépe u pomalé romantické hudby, jak všichni určitě dobře víte. Snažila jsem se vyzpívávat tóny písniček jako je My Heart Will Go On (mimochodem marně) a při výběru dalšího cajdáku jsem omylem klikla vedle – pokud si pustíte video pod tímto odstavcem, tak ano, přesně tam. Sice se v tom nezpívalo, ale sladký, pomalý a rozbrečovací to bylo, takže jsem se do písničky okamžitě zamilovala. Když jsem na chvíli přestala bulet a začala pořádně vidět na obrazovku, tak jsem se zamilovala podruhé – nevím, k čemu bych Lindsey přirovnala, ona je něco mezi raráškem a vílou – nicméně vás přilepí k monitoru. A tak jsem se začala proklikávat dál a zjistila, že ta holka je neuvěřitelná.
Pokud jste se lekli, že se tu budu rozplývat nad desítkou dojemných utahaných srajdiček, tak se nebojte. Těch totiž v jejím repertoáru najdete málo (ale Lord of the Rings a We Found Love doporučuji všema deseti!). Lindsey se stala jakousi průkopnicí kombinace houslí a elektronické hudby. Některé písně jsou její vlastní, nicméně v seznamu najdete nespočet coverů na všeobecně známé písničky, hozené do trochu jiného žánru. Když pomineme samotnou hudbu, vážně doporučuji při poslechu nepřepínat jinam a dívat se na videoklipy – jsou úžasné. I když… Teď už vás možná neohromí, ale v době, kdy jsem jí objevila, byly takto propracované videoklipy u vesměs neznámého umělce opravdu ojedinělé. Ovšem rozkošná je v nich pořád, takže prostě nepřepínat!
Houslí, zpívá, tančí… Její energie na vás určitě zapůsobí i skrz obrazovku. Dokonce už i v České republice měla svůj koncert, takže je šance, že zde někdy vystoupí znovu – nevýhodou zůstává, že už tenkrát byly lístky drahé jako blázen a ani nechci vidět tu cifru, která bude požadována někdy příště. Jenže… Za tohle se vyplatí zaplatit. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli hrát na housle, nebo se pohybovali poblíž někoho, kdo ano. Dostat se totiž do vesměs neskřípavého stádia je častokrát běh na několik let. A tahle víla k tomu zvládá skákat jako koza, celou dobu se usmívat a působit dojmem, že vlastně o nic nejde.
Tak a teď k druhé části článku. Kromě strun a natáčení coverů nemá Sungha Jung s Lindsey asi nic společného. Zaprvé má pindíka, zadruhé hraje na kytaru, zatřetí jsou jeho covery čistě instrumentální, začtvrté po propracovaných klipech nemá cenu pátrat a zapáté nezpívá a ani netančí. Znáte ten vtip o tom, že pokud si myslíte, že jste v něčem dobří, tak nemáte jásat, protože někde na světě je 7letý Japonec, který to zvládá lépe? Sunghovi sice není sedm, je z Jižní Koreje a já nikdy na kytaru hrát neuměla, nicméně ve chvíli, kdy zápolíte s přehozením prstů z déčka na céčko a objevíte tohle, tak máte chuť tu svou kytaru rozmlátit, i když je vlastně vašeho táty a stála deset tisíc.
Jenže pak vás přejde to prvotní naštvání, že tohle neumíte, pak i smíření s tím, že to nikdy umět nebudete a přichází na řadu nekončící ohromení. To jako jak? Říkáte si, když pomalu nestíháte registrovat jeho prsty, protože po strunách kloužou nadsvětelnou rychlostí. Jeho hlavní kouzlo tkví ve vybrnkávání, které melodiím vdechuje úplně nový život. O tom, že je jeho styl hraní vážně jedinečný a nejde o pouhé kopie, svědčí i to, že Jason Mraz cover jeho písničky I’m Yours objevil a na to konto si Sunghu pozval na svůj koncert a poprosil ho, jestli by si ji nezahrál s ním – a prý mu dalo pěkně zabrat naučit se svoji vlastní písničku vybrnkávat „po Jungovsku“.
Seznam písniček nahraných na jeho Youtube kanál se zdá být nekonečný, což je velké plus – když si postupně všechno poslechnete, tak můžete jet od začátku a je to skoro jako poprvé. Také vám většina názvů písní něco řekne, protože předělává spíše profláklejší kousky – a na základě známé a oblíbené melodie je daleko lepší se do toho brnkání zamilovat. Nejsou to zrovna kousky, které pustíte na rozpařené párty, ale jako kulisa k hraní stolních her ideální, stejně jako doprovod ke kreslení, vaření, uklízení… Prostě čemukoliv, co vás napadne. Výhodou je absence zpěvu, který často strhává pozornost, takže ho lze poslouchat i jako kulisu při hraní RPG.
Zazvonil zvonec, článku už je konec. Příjemné chvíle u poslechu přeje M. Magpie
0
