Soutěž č. 4

Měsíc s měsícem se nám sešel, máme tu vyhodnocení soutěže minulé a zadání té nové. 

V minulém soutěžním zadání bylo popsat nejhorší zážitek z hodiny. Přišly nám dva příspěvky, kdy dnes zveřejníme nejdříve vítězné dílo a následně toho, kdo byl druhý. Na konci článku opět najdete zadání soutěže pro příští měsíc.

Na prvním místě se umístila Camelia Jade Grey ze Zmijozelu. Zde je text jejího soutěžního díla:

Chystám se vám vyprávět o nejděsivější chvilce své části života prožitého na této škole. Mnozí z vás by snad čekali, že budu vyprávět o hodinách, kde profesoři nechávají ostatní studenty, ať na mě beztrestně sesílají kletby – mimochodem profesoři, co toto dělali, zde už neučí. Náhoda? Nemyslím si. – či snad o profesoru Chambersovi, který drze čte studentům myšlenky. Ale co vás nemá, tenhle mě fakt neděsí. Kdepak, pravda je mnohem temnější a hrůzostrašnější, budu vám vyprávět o nedávné hodině Péče o kouzelné tvory, kterou vede zdánlivě nevinná profesorka Linderoth.

            Na hodinu péče jsem jako vždy přicházela s decentním půlhodinovým spožděním. Víte, před touto hodinou mívám Kouzelné Formule a ty se vždycky nějak protáhnou, což absolutně není moje vina! Vůbec… Ten den jsem z formulí šla s dobrou, ba přímo báječnou náladou. Porvala jsem se na nich s Archiem a Bryanem. Tedy, porvala asi není to pravé slovo. Hoši na mě začali metat kletby, prý že je snad urážím nebo co… Hloupost. Nu, Bryana jsem vyblokovala Protegem a Archie seslal tak mizerné mdloby, že by to neporazilo ani krále všech trpaslíku, Flitwicka. Profesorka Hope jim za odměnu strhla dohromady šedesát bodů, život je krásný.

Šťastně jsem hopkala směrem k Hagridově hájence, přičemž jsem se cítila jako největší vítěz celého širého světa. Představovala jsem si, jak kráčím po červeném koberci, kolem mě poletují konfety a hraje slavnostní hudba. Své štěstí jsem však musela brzy utnout, přeci jen jsem šla pozdě na hodinu, což chtělo nějakou geniální výmluvu. Přes lži já jsem machr, a tak jsem jen nasadila obličej zbídačené blonďaté holčičky, na kterou jsou všichni moc, moooc zlí. Vysvětlila jsem profesorce, že prostě musí omluvit mé zpoždění, protože mě na minulé hodině šikanovali spolužáci – a řekla jsem jí i kteří, haha! – a že mě pak profesorka musela dlouho křísit, abych sem vůbec mohla dojít. A samozřejmě jsem jí neopomněla říci, jak moc jsem se na tuhle hodinu těšila. Bla, bla, bla… Samozřejmě mi to sežrala jako každý jiný, ale pak přišlo pár nejhorších sekund mého života.

            Na Linderothovou jsem stále upírala svůj ksichtík zmrzačeného dítka, když tu se profesorka začala hryzat do rtu a její tváří začal bublat nějaký podivný výraz. Stáhla obočí a natáhla ke mně ruce. V tu chvíli jsem ztuhla hrůzou a jen jsem upírala vyděšené oči na profesorku, která se ke mně nakláněla. Nebylo hnutí, nebylo úniku. Nejprve kolem mě obtočila jednu ruku a poté i druhou.

„Chudinko,“ pronesla s jakýmsi lítostivým zaskučením a stiskla mě v objetí. Bylo to strašné. Všude kolem mě najednou bylo její tělo a její ňadra mne skoro až dusila. Mlela jsem sebou a snažila se z těch osidel hrůzy vymanit, ale ta zlostnice mě ne a ne pustit. Mrazilo mě vzadu u páteře a do očí se mi hrnuly slzy.

            Nakonec mě konečně pustila, ale to vám povím, k téhle profesorce už se blíž jak na tři metry nepřiblížím.

Na druhém místě se umístila Lidara Rikkokom Bluesand z Havraspáru.

„Co je dneska za den?“ zeptala jsem se své spolubydlící.

„No přece úterý,“ odpověděla. V ten moment jsem věděla, že dnešní den nepřežiju.

„Kdybych se do 21:20 nevrátila, tak mi prosím nazdob hrobeček u Hagridovy hájenky. Mám Pó-ká-téčko.“

Terry se jen zasmála. Stejně má v daný čas hodinu, takže co na tom? Popadla jsem svou šedou tašku, hodila do ní hůlku a vyšla z dívčí havraspárské ložnice k Hagridově hájence. Vedle sebe tam stála asi tři další havraspárská děvčata, dvě mrzimorky a dvě zmijozelky. Prostě dámská beznebelvírská a bezponíková jízda. Všechny jsme si nejspíš myslely totéž. Další sebevražedná akce.

Hodiny PoKT jsou vždy plné děsu. Z jedné jsem dostala i zápal plic! Oproti tomu, co mělo přijít, však byly ty předchozí v naprostém pořádku.

Profesorka sundala z krku přezdobený náhrdelník. Všechny jsme věděly, co nás čeká. Nechutné šílené přemístění! Tak jsme se všechny dotkly jejího náhrdelníku a ocitly se na paloučku u lesa. Hrála si tam jedna roztomiloučká dívenka. Mňam, měli jste někdy dívku v poníku? Najednou se zjevilo mrňavé stvoření. Lesní mužík. No, měly jsme se tedy vydat do lesa. S hůlkou v ruce jsme tam nakonec všechny byly donuceny jít. Šly jsme dlouho, předlouho. Žádná dívka, žádný poník, žádný lesní mužíček.

Měla jsem dojem, že bychom se klidně mohly ztratit. Jedna mrzimorská dívčina si dokonce kouzlem vylepšila smysly. Já jsem zase s pomocí kouzla Colovaria obarvila menší stromeček na světle růžovorudou. Tak jsme šly dál. Nakonec se všude objevila mlha. Kolem dokola byly pavučiny.
„P-p-paní profesorko, j-já mmmám a-arrachnof-fobii,“ vykoktala jsem a docupitala k naší milovaně nemilované Linnee Linderoth. Ze strachu jsem pozvedla hůlku. Kéž bych uměla kouzlo Arania Exumai. Neumím ho a mám strach.
„Mdloby na tebe,“ vyslala jsem kouzlo kamsi do dáli. Profesorka mě ani nestačila varovat. Je to totiž neuvede do mdlob, jen rozčílí.
„A můžou mít akromantule rýmu?“ zeptala jsem se. Odpověď byla jednoznačné ne. Kdyby se mohlo stát, že by akromantule měla rýmu, dávno bych na ní vyslala Flavumis. Když se měly zjevit, přitiskla jsem se k profesorce a hmatala po náhrdelníku. Nebyla jsem však jediná, která se bála. Taková Camelia Grey pištěla přes celý les. A Allison Brown držela náhrdelník pevněji, nežli já. Není divu. Jedna akromantule promluvila strašidelným hlasem. Už nás málem svíraly v jedovatých klepetech. Najednou jsem se, ani nevím jak, přemístila s celou třídou k Hagridově hájence.