Měsíc se s měsícem sešel, a tak mi nezbývá než vyhlásit výsledky poslední soutěže. Než se k tomu však dostaneme, tak Vám sepíšu zadání soutěže nové.
V letní škole se ukázalo, že se nám na škole vyskytuje mnoho nadějných magizoologů, a tak tématem příští soutěže není nic jiného, než Moje oblíbené kouzelné zvířátko a jedná se tentokrát o soutěž kreslící. Obrázky odevzdávejte opět na mail redakce@revelio.cz do 4.3.2018.
A nyní už mi nic nebrání v tom přejít k hodnocení. A abych vás následně neunudila, zde v článku zveřejním díla na prvních třech pozicích a ostatní budou prozatím na vyžádání než se nám povede zprovoznit soutěže v knihovně. Zadáním minulé soutěže bylo popsat nejlepší prázdninový/letní zážitek z právě probíhajícího léta na našem projektu.
Na prvním místě se tedy umístila Eirianwen A. Ellis z Havraspáru, získává odznak a 5 galeonů.
Nějaký den v červenci,už nevím přesně kdy,vyšla jsem si za pencizkontrolovat lvy.Chápejte mne prosím správně,lvy, merlinžel,nevlastním,páč to nesmím ani právně,oni jsou v ZOO přešťastní.Jasné, jsou tam i alpaky,avšak žádný zdar,moc velké tam jsou zázraky,olizoval se tam nějaký pár.Pro tento nemilý hloupý fakt,radši jsem zamířila dál,nechci sledovat další akt,za tohle se mi moc jeden papouch smál.U jeho klece stála všakdrobná copatá dívka,tak jsme se do řeči daly pak,a vznikla nejedna přezdívka.Nyní má sto titulů snada já jsem Deutsche Harke,všichni se nám teď musí smát,i když jen jdeme parkem.Popravdě, tam jsme také byly,a začly jsme na pravdu hrát,úkoly se nám moc nelíbily,tož přestaly jsme si je brát.Ona ptala se na mou rodinua já na její hobby,trvalo to pouze hodinu,nutno být doma v stanovené doby.Takhle se najdou kamarádi,další schůzky třeba,protože jsme stále mládia nedělat nic je věda.Náhodně jsme se střetly,na jednom kopci malém,na zem jsme si tehdy sedly,chválila jsem se volejbalem.A prý proto, že jsem běhala,mi Jasnost úkol zadala,náramně se tam chechtala,jak starý osel hýkala.Ptáte se, co vymyslela?Měla jsem po kopci běhat,mučení dobrá paralela,nebylo třeba spěchat.Přesto nebála bych se křivdy,však já jí to oplatila,úkoly proti ní se spikly.Jak chtěla, mohla, blábolila.Každou chvíli jsme se viděly,toť stále ta samá kapitolaa prázdniny dál běžely,to začla letní škola.Tím už příliš v dál odbíhám,se školou přetočil se list,myslím, psát však nestíhám,kdo tohle by chtěl číst?Konec už dobrý nápad bude,zvěděli jste tu dost,prostě jsme spolu nyní všudea příběh je zakončení prost.
Když jsem došla na hodinu Astronomie, navlečená jen tak, abych nahoře nezmrzla, nenapadlo by mě ani ve snu, že profesorka má v plánu cestovat. Čekala jsem, že si budeme prohlížet nebe, nebo se znovu dívat na iluze vyvolané těmi vynálezy profesora Darklyna, ale pletla jsem se. Výlet? Výlet s profesorkou Lacrux? V zimním oblečení? Srdce mi tlouklo jako o závod a já doufala, že to co se mi honilo hlavou bude pravda. A světe div se. Nevím, jestli si profesorka pamatovala o čem jsem jí celé loňské léto točila větu za větou, nebo jí otravovala na hodinách, vlastně ani nevím, jestli to bylo skrze mé přání, ale dovolím se říct jednu věc. Splnila mi sen. Když jsme se přenesli na jižní pól, všem drkotaly zuby a všichni fňukali, že chtějí zpátky. Fňukala bych i já, kdybych neviděla linoucí se červenou záři v dálce. Bylo to tady. Viděla jsem světlo, viděla jsem tančit oblohu nade mnou, jako by byla na dosah ruky. Kdysi dávno mi máma četla knížky a často používala kouzla, aby rozpohybovala obrázky. Jednoho večera četla knihu o malém zajíčkovi, který utekl od rodiny jen aby viděl tančící oblohu. A to se stalo i mým snem, který teď profesorka vyplnila. Moje pocity se zbláznily. Viděla jsem tančit nebe, viděla jsem barvy, které se mísily a prolínaly se v sobě. Mísily se a zároveň zůstávaly samy sebou – jako ty jemné odstíny vlastního nitra, tajuplné spletence roztříštěných kousků sebe sama ve své nejčistší podobě. I když mé tělo pohlcoval chlad a rty se mi třásly jako o závod, srdce mi tančilo na nebi a jásalo. Všechno na okolo bylo jako zrcadlo, které se tříštilo polární záře tříštila rovnou v mých dlaních a zarývala se mi do kůže. Necítila jsem bolest z toho mrazu okolo, necítila jsem ani strach z toho, že se zasním a profesorka mě v tom davu přehlédne, cítila jsem jen nekončící touhu dotknout se nebes.
Když nebe začalo znovu potemňovat a profesorka nakázala odchod, myslela jsem, že… Já nevím, že umírám? Je to přehnané, ale srdce se mi sevřelo a já nečekaně zůstala vyděšená, uvnitř jsem šílela bolestí z toho, že musím svůj sen opustit.
A pak, když jsme se přenesli zpátky na věž, chtěla jsem brečet. Chtěla jsem utéct a znovu vidět to nebe, ale zůstala jsem stát u zábradlí a hledět na oblohu, v naději, že jí znovu uvidím. Tělo mi pomalu rozmrzalo a můj smutek odcházel s mrazem pryč. Do dálky, na jižní pól, za mou polární září. Chtěla jsem pořád křičet a brečet ale cosi ve mně mi to zakázalo. Přece jen… Splnila jsem si sen, ne? Moje prsty tančily s barevnými nebesy…
O druhé a třetí místo se také dělí Ryan D. Northmore ze Zmijozelu. Získává taktéž odznak a tři galeony a rovněž přinášíme jeho práci k pročtení.
Láska.
Nikdy jsem nemyslel, že toto slovo, tento vztah mezi lidmi, budu trápit právě mě. Ryana, toho, který vše nesnáší. Co nemá city. Ale to vše je jen přetvářka, jsem si jist, že každý takovou má. Jak se jinak bránit před světem, který se nás pokouší neustále zranit? Vzít nám všechny blízké pocity a naše myšlenky využít proti nám? Láska má být únikem z tohohle mrzkého a rozbředlého toku času, měla by být něčím, kde na ničem takovém nezáleží.
Někdy se však stane, že i láska poleví ve svém snažení a zajede do rutiny našeho života, který se plácá v již výše zmíněné mrzké břečce. Vymizí. Vyprchá. A pak nastane konec vztahu mezi lidmi, kteří tímto spojením dříve oplývali. Je něco takového však možné? Je možné, aby vztah takto vymizel? Možná ano, možná ne, nikdy jsem si tím nebyl jistý. Nikdy, až do té doby, než jsem se musel postavit pravdě čelem. Tváří v tvář, pohlédnout jí do očí, říci, že k ní už nic necítím. Ovšem to vše by byla jen lež a přetvářka, před kterou jsem se snažil tak pracně uniknout.
Slunce již zapadalo za obzor, když jsem vyrazil z útrob hradu ven. Pryč ze školy, kde mě i vzduch tížil, ač jsem netušil proč. Možná mě doháněla minulost, možná v tom bylo něco víc, ale potřeboval jsem vypadnout. Vypnout. A procházka okolo jezera byla něčím, co mi mělo útěk z reality poskytnout. Mé nohy se lehce šinuly po břehu vodní plochy, která lámala poslední paprsky Slunce toho dne. Měla tehdy spoustu barev, ale sotva jsem tomu věnoval pozornost. Něco tak malicherného jako lom světla – jak by to nazvali mudlové – mě nezajímalo. Bylo to příliš reálné a to nebylo to, co jsem chtěl.
Utápěl jsem se ve své hlavě a snažil se vyřešit spoustu problémů, jenže to nešlo. Možná proto, že problém byl v mé hlavě, před kterou jsem nohy na ramena vzít nemohl, ale tímhle směrem jsem neuvažoval. Vlastně bych možná ještě měl říci, že byly doby, kdy bych do uvažování vůbec nezabředl, ale čas nás změní. Možná ne tolik, aby nás okolí nepoznalo, ale nějakým způsobem určitě. Má ruka bezděky sevřela tu druhou, čímž jsem si vyhrnul rukáv od mikiny, která skrývala jedno z mých tajemství. Nebylo nijak temné ani velké, ale přesto jsem ho sobecky skrýval před světem. Sobecky? Celý tenhle příběh je natolik sobecký, že na nějaké ruce plné jizev nesejde.
Při pohledu na to, co se s mým tělem stalo, mi kupodivu špatně nebylo. Byl jsem plný pocitů, ale odpor v nich nebyl. Nefiguroval tam, stejně jako nefiguruje v tomto příběhu. Není a nebylo pro něj místo. Nechal jsem obě ruce spadnout zpátky podél těla a opět jsem zakryl rukávem to, na co dle mého ještě mé okolí nebylo připraveno. Netuším, jak dlouho jsem se procházel, nebyl to však krátký čas. Když jsem se vracel zpět do tíživého ticha hradu, slunce bylo již dávno pryč a všechny pozemky přikrývala tma. Kdyby mě nějaký profesor chytil, měl bych problémy, tím jsem si byl jist, ale nestalo se tak. Měl jsem štěstí, po téhle stránce. Po jiné jsem ho však zcela postrádal.
Uvnitř, ve vstupní síni, jsem narazil na jediného člověka v celé té starobylé kráse, kterému jsem se chtěl vyhnout. Prozatím, protože vyhýbat se jí navždy bylo nemožné a já jsem to věděl. Jen jsem jí nechtěl čelit tak brzy. Sotva mě spatřila, zamrkala a z úst jí unikl šepot. Slyšel jsem ho, ač mluvila tiše. Šeptala mé jméno. Vlastně to spíše znělo jako vzdechnutí než šepot, ale na tom nesejde.
Neoplatil jsem žádné její gesto a jen přešel pod schody, kde jsem se zastavil. Stála na nich a já už z mé pozice cítil tíživý dopad její přítomnosti na mou osobu. Mučila mě, ale kupodivu mi to nevadilo. Bylo mi to jedno. Líbilo se mi to. Zvrhlá láska, která vyprchala dřív, než měla možnost pořádně začít. Lež.
Notnou chvíli jsme tam na sebe jen koukali a obcházeli se, myšlenkami, pohledem i svou přítomností, že leckterému pozorovateli by naše chování jistě připadalo nanejvýš vtipné. Uznávám, že z pohledu nezaujatého člověka působí tahle situace poněkud výstředně, ale věřte mi, že vtipné to nebylo vůbec. Jen bolestivé a plné nejistoty, nevěděl jsem, co ona udělá.
Poprvé po dlouhém čase jsem měl možnost si jí pořádně prohlédnout. Trochu vyrostla, to mi bylo jasné. Její zrzavé vlasy byly též trochu delší, než jsem si je pamatoval a její pleť měla jiný odstín, tmavší, což mě dovedlo k tomu, že se jistě někde opalovala. I přes všechny tyto drobné změny mi stále připadala krásná, možná krásnější, než kdy předtím. Neřekl jsem jí to. Místo toho jsem se odhodlal k prvnímu kroku. Začal jsem ztěžka šlapat do schodů, měl jsem pocit, že moje nohy jsou až příliš těžké, až jsem došel k ní. Ramenem jsem do ní vrazil a otřel se o ní, což v ní vyvolalo reakci, kterou jsem zcela jistě nečekal. Zaúpěla, jen lehce a tiše, ale i přesto jsem věděl, že se cítí podobně jako já. Tu jistotu jsem potřeboval.
Neomluvil jsem se jí, nic, jen jsem šel dál. Nepokoušel jsem se napravit náš vztah, nic, a proto to byla právě ona, kdo udělal první krok. Promluvila, mluvila se mnou a já jí odpovídal. Nejprve nerad a úsečně, ale donutila mě se otevřít. Celý náš rozhovor mi splýval v jednu velkou šmouhu, což je také důvod, proč si z něj nic nepamatuji. Nic. Vše totiž přebila chyba, které jsem se později dopustil, hned na to.
„Miluji tě,“ uniklo z mých úst. Byla to pravda, o kterou se nikdo nežádal, ale přesto jsem byl rád, že už to v sobě nedusím. Bylo opravdu osvobozující nebýt ničím svázaný. Hned na to jsem toho však zalitoval, v její tváři se objevil zmatek. Hlavu pomalu zvedala, stejně tak jako já, až se naše pohledy střetly. Vpili jsme se do sebe a já věděl, že ona mě má tímto způsobem taky ráda. Milovala mě a já jí, v čem byl problém?
Naše láska byla odsouzená k neúspěchu, trochu jako Romeo a Julie, i když přirovnávat nás k této dvojici je zcestné. Naším jediným problémem byla nedůvěra a nevyřčená slova, která mezi námi zůstala. Skoro jsem se jí chtěl za má předchozí slova omluvit, vzít je zpátky, ale neudělal jsem to. To ona byla ta, co se měla omluvit, to ona udělala první chybu. Chybu, která odsoudila vše mezi námi ke zkáze a dala vzniknout nejsilnější chvíli mého léta. Byl jsem si vědom toho, že tahle chvíle, jakkoliv smutná či špatná byla, mi zůstane zarytá pod kůži dlouho, tak dlouho, dokud jí odtamtud nevyškrábe jiná. Bude to bolet, stejně jako mě vše bolí teď, jsem si tím jistý.
Jistota je však hodně pomíjivá, nemyslíte?
Další pořadí:
4.-5. místo: Kayla M. Cygnus, Nebelvír – získává odznak
4.-5. místo: Steven Cavendish, nezařazený – získává odznak
6. místo: Cassidy R. Black, Zmijozel
7. místo: Evie Leilah Gainsborough
8. místo: Kira Claire Chrysoc, nezařazena
9. místo: Clarity Katie Flores, nezařazena
Všem děkujeme za účast a těšíme se na Vaše příspěvky v soutěži nové.
Sabriel J. Lacrux
Šéfredaktorka
0