Není tomu tak dávno, kdy jsem dělala rozhovor s ředitelem a zároveň i milovníkům poníků. Jistě si tak dobře jako já vzpomínáte na jeho zmínku o sektě Salámistů. Nedalo mi spát vědomí, že je na škole tak podivná sekta, a proto jsem se na vlastní pěst vydala po pátrání a zjištění pravdy.
Netrvalo to dlouho, protože moje věčné otravování ohledně Salámistů už muselo všem lézt na nervy a jedna osoba mě nasměrovala za druhou, ta za další, no a po tom, co jsem celý den pobíhala po hradě, našla jsem svůj cíl.
Samotnou zakladatelku!
V první chvíli se na mě dívala dost zvláštním pohledem, což jsem nechápala já, ale nakonec se ukázalo proč tomu tak bylo. Ale abych nepředbíhala, začneme tedy pěkně od začátku.
Věděli jste, že celá sekta vznikla pouhou náhodou? Je to k neuvěření, ale ano. Takže nečekejte žádné historické příběhy a pokračování v rodinných liniích.
Sekta vznikla z dohadů o tom, jak chutná salám z koní, nakonec tedy z poníků tehdejšího zástupce ředitele. Zakladatelka Salámistů mi sdělila, že její návrh na prvotní unášení poníků byl změněn na pojídání salámu z poníků a byl prý pozitivně podpořen.
Nebyla bych to já, kdybych se nehrabala ve všem v čem jsem mohla, ptala jsem se i na počet členů a jakékoliv aktivní schůzky. No odpověď jsem dostala takovou, že členů mají dost, avšak jsou rozházeni ve všech kolejích, hlavně tedy v Nebelvíru a Zmijozelu. Sama jsem se tomu dost divila, protože pár lidí z Nebelvíru znám a přijdou mi jako naprosté zlatíčka, která by neublížila ani berušce.
U Zmijozelu jsem se už moc nedivila. I když vím, že ne všichni jsou stejní, a to, že být Zmijozel automaticky neznamená být zlý, měla jsem o prázdninách a vlastně i teď ve školním roce tu čest poznat pár z nich a podle mě jsou členy určitě. Krvelačné příšery! Nejhůř na tom jsou prý se členy z Havraspáru, ale tomu jsem se taky moc nedivila. O Mrzimoru nepadlo ani slovíčko, za co jsem byla docela ráda, protože jednoho z poníků schovávám v pokoji.
Nedokážu si představit, že bych sdílela pokoj s někým, kdo se potají snaží ukrást poníka a nacpat ho do salámu. Přesný počet členů mi nebyl sdělen, kdo ví, jestli pravdou nebo výmluvou, cituji zakladatelku:
„Bohužel aktuální počet lidí nesdělím, jelikož ho sama nevím. Někde jsem ztratila svůj seznam lidí…“
Každopádně původních salámistů zbylo jen pár, kdo ví, co se s nimi stalo. Neřekla mi k tomu nic moc, ale mám pocit, jakoby mi chtěla něco zatajit. Že by si je podali členové SONOP*? Možná jen dostudovali nebo odešli ze školy, možná je nechal, teď už ředitel, Terry Morco vyprovodit panem školníkem Filchem kamsi k vrbě mlátičce, nebo do sklepení sbírat krysí bobky. A neopovažujte se mi tvrdit, že ve sklepení krysy nejsou!
Abych moc neodbíhala od tématu, zjistila jsem i to, že ve škole mají špehouny, kteří sice nejsou členy sekty, ale donáší jím informace o místě výskytu poníků! Snažila jsem se zjistit, jestli mají i nějaké tajné místo na schůzky, avšak rázně mě zastavila a řekla, že žádné schůzky nemají.
(Nějak se mi tomu nechtělo věřit, takže po tomhle budu slídit dál a až si je někde chytím, vyšpehuji všechno!)
„Rozhodně bych je ráda konala, ale všechno je to moc práce na zařizování a tak. Hlavní problém je však to, že nevím, kolik z členů by přišlo a kdy. Přemýšlela jsem dokonce o tom, že si podám žádost na založení klubu! Není to fajn nápad? Klubové aktivity v Bradavicích! Já myslím, že by to byl fajn nápad na založení. Kam by se na náš klub hrabal nějakej soubojnickej! No každopádně schůzky někdy budou, ale zatím jsou ve fázi plánování.“
Takto se mi vyjádřila zakladatelka a já jí to nakonec uvěřila. Začala jsem přemýšlet nad veškerými tajnými kluby, které se někde v téhle škole mohou vyskytovat a mám pocit, že budu muset poprosit šéfredaktorku o vymezení snad celého sloupku určeného na tyto věci. Co z toho bude ještě nevím, přece jen Salámisti a SONOP jsou dvě organizace, o čem bych psala po zbytek roku?
Mou hlavní otázkou v tomhle celém rozhovoru bylo, jestli se jim už nějakého poníka podařilo uloupit a udělat z něj salám který by vám klidně mohli ve Velké síni naházet na talíř místo šunky. Naštěstí, pro ně asi bohužel, se jim to ještě nepovedlo.
Měli k tomu dost blízko, když se jim už podařilo svázat ředitelova poníka Raffaela, ale ten si toho naštěstí všimnul a za zarazil to. „…a svázal mě…“ Přesně takhle zněly její slova. Takže ředitel o tom ví? Ano, ví! Nejspíš je to velká nevýhoda pro organizaci, ale naštěstí je to dobré pro milovníky.
Nuže náš rozhovor jsme zakončili kratičkým dotazem, jak se dostat k organizaci? Nejraději bych vám to ani neřekla, ale nemůžu psát jen v tom smyslu, že odteď budu apelovat na členy SONOP, abych se mohla stát členem, ale musím být trochu objektivní, takže členy stále hledají a můžete se přidat jednoduše. Stačí napsat jen sovu a projít menším testíkem, aby bylo jisté, že nejste špehové SONOP.
Požádala jsem ji i o nějaké slova na konec článku, ale kdesi v dálce se mihnul Raffaelo a ona zmizela jako pára nad hrncem.
Když to srhnu dohromady, tahle sekta je opravdu nebezpečná. Jedno je jasné, já bych se členem stát nemohla, ani kdybych chtěla. Zakladatelka viděla mé dost nenávistné pohledy při každém jejím olíznutí po slově salám, což mi přišlo naprosto ujeté. Podívejte se na chudáčky poníky – hopsají si po louce, papají mrkvičku a někdo z nich chce dělat salám? Jako vážně? Okamžitě si půjdu vyřídit členství v SONOPu.
Můj rozhovor se zakladelkou neuniknul pohledu okolo stojících spolužáků, nespolužáků a mně zase neuniklo jejich podezřelé očumování. A můj redaktorský čuch vyčmuchal další salámisty, kteří si svoji velitelku hlídají na každém kroku, poprosila jsem dva z nich o krátké vyjádření.
„Nejsem sice přímo členem Salámistů, ale brzo se budu o tenhle post ucházet. U nás se dělá koňský salám normálně, ale mám tušení, že z poníků by mohl být lepší. Měkký, nadýchaný a šťavnatý. Hlavně z poníků ředitele, o které je dvacet čtyři hodin denně pečlivě postaráno. Momentálně mám zálusk nějakého z nich ukrást a donést ho jako trofej i s přihláškou do klubu.“ -Nejmenová členka, nečlenka E.
„Nemůžu si pomoci, salám je prostě tak chutný. Co říct? Je to pro mě jako droga. A když pak vidím, jak si ti masití poníci vesele vykračují chodbami, prostě se mi sbíhají sliny. Když si představím, kolik nádherných libových a šťavnatých salámů by z nich bylo. Jen je tak unést! Ale ouha, on si je pan ředitel hlídá. To pobouření, co se ve mě zdvíhá, když je mám tak na dosah, ale přece tak daleko! Bude to chtít plán, dobrý plán, a pak bude salám pro všechny! Bude to salámové nebe! Spojme se, drazí kolegové, a bude hojnost salámu pro každého!“ -M.
S dosti spokojeným úsměvem a s notýskem jsem si s radostí dokráčela na kolej, prohnala jsem se společenkou a zapadla jsem spokojeně do postele. Ještě těsně před tím, než jsem usla jsem si opakovala, že tenhle článek bude super a povede se mi, a že nebudu nudná a takové věci. Jenže o hodinu později jsem už seděla na posteli s vytřeštěnýma očima a hleděla do tmy před sebou. Zdálo se mi, že jsem šla po chodbě a cítila jsem skvělou vůni masa. No když jsem otevřela dveře do kuchyně, viděla jsem tam stát pár lidí okolo grilu, na kterém ležel poník! Okamžitě jsem vyskočila na nohy a večerka nevečerka, pádila jsem si to za ředitelem. To, že byla půlnoc, mi bylo nějak jedno a to, že ředitel může taky spát, mi bylo jedno ještě víc! Zabušila jsem na dveře jak jen jsem mohla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. A až pak jsem slyšela šouravé kroky za dveřmi. Pan ředitel se přede mnou zjevil ve svém županu, na kterém byly fotky jeho poníků, ve spací čepici, odsouvající si bambuli z obličeje. Za ním už samosebou vykukovaly dvě hlavy poníků a to Rafaello a Donatello. Vychrlila jsem ze sebe svůj dotaz ohledně toho, proč vůbec někoho, jako jsou salámisti, toleruje na škole. Ještě dřív, než se ředitel stačil vzpamatovat, se za ním jen zaprášilo. Donatello uprchl přímo pod ředitelův stůl, zpod kterého mu čouhala jen jedna zadní noha. A Rafaello? Ten zmizel jako pára nad hrncem u skříně, z které kopyty vyházel hromadu papíru a zalezl do ní. Dokonce se tam i zavřel. Páni. Ředitel se po nich jen nervózně ohlédl a upozornil mě, abych ztišila hlas, když před nimi o něčem takovém mluvím. Nakonec mě vyprovodil na chodbu kde konečně odpověděl na mou otázku.
„Sekta Salámistů? Ach ano, tihleti. Nevím, o co jim jde, ale jde o nějaký kult, který se nám tu množí jako švábi. A stejně jako švábi, ti by asi přežili i atomový výbuch. Ale myslím, že ten nebude potřeba, je známo, že jejich vedoucí je nějaká Emily Rainer, takže s ní v blízké době zahájíme mírová řešení. Pokud to nezabere, přijdou sankce a v nejhorším případě se zavede opatření, kterým bude pouze suchý chléb ke snídani a k večeři, dokud bude existovat sekta salámistů. Ani nevím, na co chtějí poníky, ale prý na nějaký obřad. Něco jako Uherský obřad, nebo Vysočina, nevím, jak to už nazývali. Možná se jen snaží vytvořit Salám alejkum, ale doufejme, že nedojde na nejhorší a to na kabanos. To by byla skutečná katastrofa a museli bychom dojít k nejkrajnějšímu řešení a to by byl chléb se solí a sklenice vody na snídani a večeři. Myslím, že někteří studenti by tato opatření nepřežili. Zejména studentka Uyanga Saardinen. Pak by se nám tu ovšem rozmohl černý trh s jídlem a nechceme, aby studenti prodávali své orgány, aby měli kus jídla. Tedy pokusíme se vše vyřešit diplomaticky, aby nedošlo k žádným ztrátám na životech. A zakončil bych to i salámistickým pozdravem… Salam alejkum!“
Ne, že bych nepodpořila školní aktivity a kluby, ale tahle sekta je podle mě šílená. Ode dneška nejím ve škole žádné maso…
S dosti nervózním žaludkem
R. Wildhame
*SONOP- Světová organizace na ochranu poníků
O této aktivitě se dočtete v dalším článku, pokud mě tedy salámisti nehodí na gril s poníkama a šéfredaktorka mi povolí pokračovat v průzkumu.
0
