Ne. Ne. A ještě jednou ne.
Nastal den D a do rukou se mi dostal konečně rozvrh hodin na letošní rok.
První rok v Bradavicích, první rok studia, první rok snahy a píle připravit se na strašně vzdálenou budoucnost, kterou jsem si ještě pořádně nepromyslela a nemám naprosto žádné tušení čím bych chtěla být. Radostně jsem koukala na seznam všech těch možností a hromady hodin, termínů, kroužky. Očka mi samou radosti zářily jako hvězdičky, srdíčko mi bilo tak divoce, že by bylo schopné rozbít všechny okna v místnosti, kdyby to jakože šlo. Popadla jsem brk a začala jsem si vyškrtávat všechno kam bych chtěla. Problém nastal ve chvíli, kdy mi došlo, že chci jít všude.
S dosti zklamaným pohledem jsem sebou hodila do jednoho z těch naprosto suprových vaků, které máme ve společence a jen jsem s otupělým výrazem zírala před sebe.V hlavě jsem měla spleť všemožných myšlenek začínajících na hodinách, až přes tu obří oliheň v černém jezeře s kterou jsem si stavěla hrady z pásku, až po naši podivnou Mrzimorskou Eriku, která po slavnosti vletěla do místnosti jako letadlo s každou botou jiné barvy.
„Dobrá to půjde!“ Prohlásila jsem hrdinsky a zahleděla jsem se znovu na papír.
Po pár minutách dalšího tupého zírání, utírání potu z čela a nehorázného sucha v puse, jsem ne moc nadšeně zakřičela přes celou místnost. To totální zoufalství které mě pohltilo a rozežíralo moje vnitro bylo odporné. Nechápu proč všechny hodiny které jsem chtěla, po kterých jsem toužila ještě dřív než jsem do školy vůbec nastoupila, se překrývaly, nebo byly volné jen s profesorem na kterého nemám moc dobré vzpomínky z letní školy.
Ale nakonec přišla přece jen světlá chvilka a odrazila jsem se ze dna od třech věcí, které jsem chtěla.
Vztyčit si základ od kterého se odrazím! Základem, který jsem musela mít, bylo studium mudlů, protože v letní škole to byla moje nejoblíbenější hodina a dá se říct, že profesor LaRue si získal mojí pozornost. Nebo spíš jeho sušenky, ale to je naprosto vedlejší věc a určitě tam nejdu jen kvůli těm sušenkám. Opravdu ne.
Když jsem si v každý den vytyčila hodinu kterou jsem upřednostnila před ostatními, uvědomila jsem si, že mi stejně nějaké zase chybí.
Tak a co teď? Zahodit a znovu. Pečlivě rozvrhnout veškeré hodiny tak, abych byla všude.
Když jeden můj kamarád viděl můj rozvrh, řekl mi, že se klobouk musel splést, protože jsem prý měla jít raději k Havraspáru, že tam jsou takoví šprti. Popravdě si nemyslím, že jsou tam jen šprti. Znám pár Harvraspárských lenochů.
Mohla bych popisovat každý pokus, no to by jsem tady byla tak půl roku.
Takže to přeskočíme a dostaneme se na závěr, kdy jsem si spokojeně oddychla, z rukou vypustila všechny věci, uvědomila jsem si i ty okousané nehty, rozkousaný spodní ret, na tisíckrát přeskládaný kus papíru, když jsem se snažila odreagovat, kousky vytrhané z brku, které mi ležely na nohou. Přede mnou konečně ležel na tisíckrát přeškrtaný vlastní rozvrh hodin za kterým byl jeden velký vykřičník, hvězdička, malinké srdíčko a veliký usměvavý panáček.
Tak, teď už prostě mám všechny hodiny, všude se dostanu, dokonce jsem i ne moc ochotně zapsala kolonku létání na úterý, protože přece jenom, musím překonat vlastní strachy, z výšek, létání, shazování z koštěte. (Tímto bych ráda poděkovala jednomu nejmenovanému chlapci ze zmijozelu, který mě na první hodině v letní škole shodil z koštěte a naprosto mi létání znechutil. Díky.)
Jinak určitě víte, Mrzimor má nového kolejního, který zaujal místo bývalé Fletcher, kterou jsem si naprosto zamilovala, takže hlavním úkolem rozvrhu bylo taky vyhnout se jeho hodinám (protože ho prostě neznám a bojím se, že mě jeho hodiny budou chtít taky zabít), hodinám starého profesora s vycházkovou holí jehož jméno jsem pro vlastní bezpečí zapomněla a hlavní věc které jsem se chtěla vyhnout byly lektvary s profesorem Snapem. O něm jsem zaslechla po hradě jen dost špatné věci, takže toho se trochu bojím.
Jak jste si mohli všimnou, jsou i kroužky. Kouzelné léčitelství byla jasná volba, dost že je s Art… profesorem Toddem, tak i patří do seznamu věcí kterým bych se možná chtěla někdy v budoucnu věnovat. Ale také další kroužky! Bojové umění, jehož název mi nahnal husí kůži na zádech. Nemám ráda spory, boje, krev, křik, nadávky, křik a znovu boje. No dramatický kroužek se mi dost pozdával. A ejhle! Kryje se s léčitelstvím. O soubojnickém klubu s profesorem Lockhartem raději ani nemluvím. Tam bude chodit určitě hromada tyranů a to by mě moc bolelo.
Na tváři se mi zjevil dosti šílený úsměv, od ucha k uchu. Ne, že bych byla šťastná. Spíše jsem byla naprosto zoufalá.
Bojové umění? Nebo raději nic? Další popsaný papír s malým pro a velkým proti. Ale tak, šanci bych měla dát všemu.. Možná, možná si tam budeme jen povídat! (I když o tom dost pochybuji a naprosto odmítám mít víc modřin, než mám a už vůbec se nenechám stlouci někým jiným než svou sestrou). Stejně tam nakonec půjdu abych se jí dokázala ubránit. Nakonec přece jen budu moct (snad) s pláčem utéct.
Věřím tomu, že jsem nebyla jediná kdo nad rozvrhem téměř brečel.
Pak přišel další okamžik, sehnat kamarády, porovnat rozvrhy a brečet znovu nad tím, že spolu nebudeme mít hodiny.Můj rozvrh změnil svou podobu snad tisíckrát, než jsem byla spokojená.Přece jen nakonec budu stíhat všechny hodiny které jsem chtěla a i ty které jsem bohužel nechtěla.Tedy chtěla, ale budu trpět přítomností profesorů, z kterých mám dost nahnáno.Dost jsem se bála, vlastně ještě pořád bojím, hlavně lektvarů které se mi nevešly jinam než na pondělí večer, což je ještě horší než to létání v úterý.
Oficiálně tedy prohlašuji, že můj rozvrh je u konce a odmítám ho znovu přepisovat.
Mám tu smůlu, že většina z mých kamarádů a kamarádek chodí na jiné hodiny a já si bohužel, možná bohudík, budu muset najít nějaké další, nové kamarády. Z čehož mám asi ještě větší strach než z ztoho, že mě na létání odfoukne vítr a já se už navždy ztratím.
A co vy ostatní? Jak dopadli vaše rozvrhy?
Pac a pevné nervy
R.Wildhame