Když mi bylo řečeno, že mám psát knihu na tento víkend, zoufalost se v tu chvilku dala krásně rozpoznat na mém pohledu. Já přeci takovou dlouho dobu nic nečetl! Co teď? Moje oči spočinuly na knihovně a velice pomalu začaly přijíždět z jedné strany na druhou, dokud jsem konečně nenarazil na zlato černou obálku, která na mě tak nevinně koukala. Prokleté dítě. Kniha, kterou jsem přečetl před několika málo měsíci a která mi přišla ze všech těch kvant knih nejvhodnější pro publikum Sonoru a Revelia samotného. Tak se usaďte a začněte číst.
Prokleté dítě se samo o sobě čte velice lehce. Jestli máte rádi divadelní záznam a máte velkou představivost, jde to samo. Sama obálka knihy je také velmi pěkná. Ale…. To u mě osobně bylo tak vše, co se mi na knize líbilo.
Řekněme to asi takhle. O Prokletém dítěti se říká, že je to spíše delší fanfikce, než kniha. Zde se pokusím oponovat. O svazek se skutečně jedná a dal by se možná i brát jako kousek kvalitní – kdyby ovšem člověk nečetl předtím všechny díly HP ságy. Tato kniha je jen laciný odvar v porovnání s našimi oblíbenými spisy o slavném hrdinovi. A ano, je jasné, že tenhle typ se asi nedá srovnávat s dalšími díly, které Rowlingová napsala. Zaprvé kvůli tomu, že to není psané stejně, jako Harry Potter, ale právě jako divadelní záznam. Za druhé, nepsala to sama. A za třetí… Psaný záznam nepsala J.K., nýbrž Jack Thorne.
I tak bych alespoň čekal, že se zde nebude celý děj točit kolem nesympatického Albuse Pottera a jeho nepovedeného životního pochodu. No… Sice se kolem něj netočil celý děj po celou dobu, ale i tak. Tahle postava mi v průběhu čtení lezla na nervy čím dál tím víc a ke konci jsem ji skutečně nemohl vystát.
Největším pobavením ovšem bylo to, že se karty obrátily. Osobně jsem totiž nikdy neměl rád Draca Malfoye. Nebyla to postava, kterou bych musel milovat, nebo ji snad dokonce mít rád. Pro mě to byla postava, jenž tam byla daná, jako takové to menší zlo, které mě bude štvát, když na scéně nebude Voldy. A posloužila tak dobře. Ale pak se na scéně objevil Scorpius Malfoy a já jsem dokonce tomu bělovlasému pobudovi dal šanci. Povedlo se. Alespoň jedna z hlavních postav mě dokázala bavit.
Co se týče ostatních postav, setkáme se tu se starou sortou pardálů z minulých dílů. Harry, Ron i Hermiona se tu míhají také. Ovšem nedalo by se říci, že pomáhají – spíše naopak.
Příběh sám o sobě je prapodivně klišovitý. Při čtení jsem měl prostě pocit, že tohle už jsem někde četl. A toho pocitu jsem se zbavil až po úplném přečtení. Nejedná se o nic průkopnického či tak. Naopak mi přijde, že celé dílo zkazilo fanouškovské základně iluzi o příbězích jejích hrdinů. Díky konci HP ságy vzniklo mnoho fanfikcí a fanoušci místo toho, aby zanevřeli na svou oblíbenou ságu, začali rozvíjet další různé teorie.
Kniha po přečtení místo zodpovězení otázek zanechala další. Opravdu jsem si přál, abych to nikdy nečetl. Připadalo mi, jako by mě někdo velice nevybíravým způsobem připravil o můj pomyslný věneček. Avšak i přes prvotní pocity nenávisti vůči ní jsem si řekl „Kašlu na to.“ – stejně jsem knize nepřikládal význam. Když to Rowlingová (nebo spíše Thorne) chce takhle, tak je to její věc, ale já si dál budu v hlavě vytvářet vlastní verze kouzelnického světa po té, co hlavní linka skončila. Prokleté dítě je prostě jedna z možností, jak to mohlo pokračovat. Ale co si budeme… Raději bych, aby se ke mně nikdy nedostalo.
Konečné hodnocení: 4/10
Poznámka pod čarou: Jedná se zde o recenzi čistě jen psaného záznamu. Hru jsem neviděl, tím pádem ji nemohu hodnotit.
W.A
0
