Byli jsme již svědky zamořeného města, ambicí zlovolných čarodějnic a ponaučení nenávistných lidí, proplouvali jsme řádky příběhu o domýšlivosti a ničení kouzelného zrcadla. A dnes, dnes tu spolu sedíme u pokračování pohádkové série z per mladých (a vlastně vcelku nadějných) zmijozelských autorů, kteří tentokrát rozkopali méně známou pohádku Princezny na hrášku. Jak tedy dopadl příběh o hledání pravé princezny? Rozhodně ne tak, jak by jeden čekal, i tento příběh mladých háďat má spletitou dějovou linku s nečekaným závěrem a krásným morálním poučením, co na vás čeká na konci těchto řádků.
Žil byl kdysi jeden princ, který si přál oženit se. Jenže v těch dobách žilo jen málo dívek, které by byly skutečnými princenznami. Mnoho dívek se za prince toužilo provdat a přicházely do paláce vydávajíce se za princezny, královna však byla tuze chytrá a jejich podvod vždy pomocí kuličky hrášku odhalila. Chudák princ byl moc smutný a zoufalý. Až jedné bouřlivé noci, kdy lilo jako z konve, kdosi zabouchal na bránu paláce.
Princ, ničeho se neboje, rozkázal bránu otevřít a vpustit pocestného dovnitř. K jeho překvapení stála na prahu dívka, promočená až na kost a tuze ošklivá. Vlasy měla zabahněné a celé rozcuchané, obličej umouněný, ruce sedřené a na nose jí trůnila obrovská bradavice. Princ byl však dobrák od kosti a tak čarodějnici, kterou dívka nepochybně musela díky svému vzezření být, pustil dovnitř. Dívat se na ni však nechtěl a tak nechal své služebné, ať se o ni postarají.
Dívka ale měla na zádech obrovskou nůši. Než ji služebné odvedli, trvala na tom, že princi její obsah musí ukázat. Nechal se tedy princ přemluvit a dívka ze své nůše vybrala tři kouzelné předměty. Větvičku jmelí, perníček a větvičku chvojí. Princ se ptal, jestli je to všechno, neboť si myslel, že si z něj dívka tropí žerty. Dívka mu ale s vážnou tváří sdělila, že předměty jsou kouzelné. Prozradila, že pokud zasadí větvičku, uvidí, na kterou stranu se vydat do světa za štěstím; pokud ochutná perníček, uslyší na jednu hodinu hlas srdce každého, koho potká, a než ji služebné stihli odvést, stačila říct princi, že díky jmelí pozná pravou lásku. Ale jak? To už princ neslyšel a dívka zmizela.
Princ tam ještě notnou chvíli sledoval všechny tři předměty, které od čarodě – uhm, dívky obdržel. A právě směrem za zmíněnou se ještě na chvíli zadumaně díval a uvažoval nad tím, zda se za ní ještě nevydat a nezjistit něco víc o tom jmelí. Nakonec však jen zavrtěl hlavou, není přece hlupák, aby na to nepřišel sám. Počkal tam tedy na okamžik, kdy se někdo ze služebnictva vracel, a dotyčného zastavil se slovy, aby se ujistili, že té ženštině dají pod matraci toho hrachu pro jistotu víc. Nemohl přece riskovat, že by se taková šereda mohla stát jeho ženou, no ne?
Služebnictvo taktéž nechal, aby mu všechny tři kouzelné předměty dopravili do jeho komnat. Nechal je vyskládat na pracovní stůl, zatímco sám ulehl do měkkých naducaných peřin. Marně se té noci pokoušel usnout, neustále se převaloval a myšlenky mu utíkaly k předmětům uloženým na stole. Dříve než přišlo ráno a výsledky hrachového testu čarodějnice, opouštěl hrad na svém věrném koni Oříškovi s předměty ukrytými v brašně. Pod rouškou tmy s nimi utíkal jak zloděj z hradu.
Princ uháněl na tom koni bezcílně, aniž by sám tušil, kam vede jeho cesta. Ba možná se právě vložil do rukou samotného osudu. Jeho mysl byla ale plná myšlenek. Myšlenek, které byly neucelené a překřikovaly se v jeho hlavě. Rozjímal nad tím, zda-li mohou být ty předměty opravdu skutečné, nebo jestli bude nakonec za hlupáka. Také se mu myslí honily představy obličejů krasných dívek, které byly výplodem jeho fantazie. Snil o sličných princeznách a přemýšlel, jak by mohla jeho vyvolená vypadat. Po chvíli, aniž by věděl pořádně jak, se ocitl v lese, kde se objevily světlušky a osvítily mu další cestu. Koňské kroky zpomalily a pomalu ho zanesly až na čarovnou a tajemnou mýtinu, kterou osvětlovala záře luny v úplňku.
Snad aby ta mýtinka byla ještě o to kouzelnější, nacházel se na ní tajemný kruh tvořený kameny. Princ chviličku uvažoval nad tím, že jej půjde prozkoumat zblízka, ale vzdálený šum značící, že se někdo blíží, jej od toho úmyslu odradil. Rychle sesedl z koně a i s Oříškem se ukryl za stromy, odkud měl výhled na to kamenné uskupení. A opravdu, netrvalo to dlouho a na mýtince se objevilo mnoho žen oblečených v dlouhých bílých šatech. Princ zatajil dech a ve snaze trochu lépe vidět na dotyčné přimhouřil oči. Co kdyby mezi nimi byla ta jeho vyvolená?
K jeho zklamání tam ale nebyla. Všechny ty ženy byly ošklivé, stejně jako ta, která nyní obývala jednu z komnat v jeho hradě. A co hůř, nemohl se zbavit pocitu, že jsou mu všechny povědomé, jak kdyby jednotlivé ženy byly mezi sebou všechny spřízněné. Udělal krok hlouběji do lesa, ovšem byl to krok řádně vedle, což si uvědomil, když mu pod nohou praskla větvička. Celý zblednul a usilovně doufal, že ženy tomu nebudou věnovat pozornost. Přesto všechny utichly a začaly pečlivě naslouchat lesu s tušením, že zde nejsou samotné.
Nebyly to jen tak obyčejné ženy. Byly to totiž lesní žínky a bludičky. Jakmile prince spatřily, vrhly se na něj jako vosy na med. Chichotaly se a sváděly ho k tanci. Přehazovaly si ho mezi sebou jako horkou bramboru. „Jaký to švarný mládenec!“ zachichotala se jedna. „Vem si mě! Já budu tvojí ženou!“ překřikovala ji další.
Když tu i měsíc zastínil mrak. V dáli udeřil hrom a oblohu osvítil blesk. Spustil se lijavec. Ani to ale nebyl obyčejný lijavec, neboť ten déšť byl kouzelný. Jen co princi dešťová voda v očích skončila, smyla tu jeho slepotu a on prozřel. Od té doby viděl v dívkách vnitřní krásu.
A jak to s ním nakonec dopadlo? V momentě, kdy lesním žínkám polichotil jak jsou krásné, nechali ho jít. Vrátil se na hrad a s dívkou, která se mu předtím zdála ošklivá, se nakonec oženil a žili spolu šťastně, až… než přišel druhý díl pohádky!
