Není tomu tak dávno, co se ve zmijozelské společenské místnosti objevila sada bločků s prvním odstavcem ze známých či méně známých mudlovských pohádek. I nedalo to studentům a ti si bločky mezi sebou rozebrali, aby pohádku dokončili – pěkně týmovou prací, kdy spisovatel střídal spisovatele po napsaném odstavci. Jak pohádky naše mladá generace dokončila? To si nyní můžete přečíst zde, ve vašem vydání Sonoru. Začneme pohádkou založenou na německé legendě s názvem Krysař z Hameln.
Město Hameln kdysi zamořily krysy, které se uhnízdily ve všech domech, co jich ve městě bylo. Starosta vypsal odměnu tisíc zlaťáků tomu, kdo město od té pohromy osvobodí. Nikdo nepřišel s kloudným řešením, až jednoho dne se objevil chudý a pohublý muž s flétnou, který slíbil, že s krysami zatočí. Krysař si stoupl na hlavní náměstí a počal ze své flétny vyluzovat melodii. Ihned se objevila krysa, posadila se a zaposlouchala se do hudby. Potom přiběhla další krysa, a další, až nakonec tóny flétny přivábily všechny.
No a když je řečeno, že krysařovy tóny přivábily všechny krysy, tak fakticky všechny. Na náměstí se totiž neseběhly jen ty krysy, které už ve městě byly, ale vítr roznesl melodii vycházející z flétničky do širokého okolí. A tak všechny krysy měly najednou jeden jediný cíl – město Hameln. „U všech čertů, zbláznil ses?! My jsme chtěli krysy vyhnat pryč z města. Ne sem nalákat ještě další!“ obořil se starosta na krysaře a rozčílení obyvatelé města se k němu přidali.
Krysař se rozčílených měšťanů tak polekal, že mu flétna vypadla z ruky a zakutálela se lidem pod nohy. Tam ji nalezly krysy, kterým flétna připadala jako tuze zvláštní předmět. Ten tak zcizily a kouzelná flétna byla nenávratně ztracena v jednom z jejich mnoha příbytků. Krysař se dal mezitím na útěk před zlobou obyvatel města Hameln. Když však doběhl daleko za hranice města, sedl vyčerpáním na kraj cesty a bědoval nad ztrátou své flétny, tak hlasitě a smutně, že nejedno srdce kolemjdoucího by prasklo žalem.
Netrvalo dlouho a měšťané i vesničané, sedláci i chudáci se sešli kolem krysaře. Litovali ho a dokonce přemýšleli, jak mu pomoci. On se ale rozhodl neprozradit nic ze svého příběhu a zarytě mlčel. Až nakonec jeden z vesničanů s vidlemi v ruce vykřikl: „Je to blázen! Do vězení s ním, může být nebezpečný!“ No a protože strach má velké oči, ocitl se milý krysař v místní šatlavě.
Smutno bylo krysařovi, který rázem neměl ani svobodu, ani tisíc zlaťáků a ani svou flétnu. I rozhodl se krysař, že to tak nenechá a vymyslel plán, jak se z vězení dostat. Večer, když mu donesli chléb a vodu, potají si je schoval. Když šly stráže spát, vyrobil si z chleba flétnu. Jakmile chléb do druhého dne ztvrdl, byla flétna hotova. Nehrála samozřejmě tak krásně jako opravdová flétna, ale pár tónů se na ni přece jen zahrát dalo. Druhého dne hned zrána začal krysař na tu flétnu z chleba hrát a krysy se začaly pomalu sbíhat. A že ta flétna byla neobyčejná a vydávala neobyčejný zvuk, začala se sbíhat i další zvířata.
Netrvalo to dlouho a v žaláři najednou bylo plno – krysy, pavouci, ale i psi, kočky a jiná toulavá či domácí zvířata. A všichni se hnali rovnou do cely, ve které byl uvězněn právě krysař. Ten se při pohledu na všechny ty tvory zděsil. „Šmarjá, co tu všichni dělají? Co jsem si vlastně myslel?!“ začal si vyčítat krysař, jelikož si jednoduše myslel, že se z téhle šlamastyky nedostane. Ba co víc, že ji ještě zhoršil, jelikož zejména ty krysy na něj začly dorážet, kousaly ho do noh a snažily se vyškrábat po jeho kalhotech nahoru. V momentu, kdy se ocitli v blízkosti jeho citlivých partií, se krysař vylekal a flétnu upustil.
Vyděšený krysař si začal krýt své citlivé partie rukama a v duchu bědoval. S očekáváním, že se nějaká z těch chlupatých potvor s velkýma zubama co nevidět zakousne, zavřel oči a zaklel: „Hrom pole do kule! Zmizte!“ V tom se zvenčí opravdu ozval hrom. Zaslepen strachem si ani nevšiml, že v momentu, kdy vlastně upustil tu flétnu, připlížila se do místnosti i jeho spása, kterou možná přilákala ona flétna společně s ostatními nebo se tam zjevila skrze to krysařovo naříkání. Byla to zrzavá a pěkně vypasená kung-fu kočka s hypnotickýma očima, dost podobná kocourovi Garfieldovi. Ve skutečnosti to nebyla ale kočka, nýbrž čarodějka v podobě zvěromága. Těžko říct, zda-li měla dobré či zákeřné úmysly. Postavila se na všechny čtyři, naježila se a zařvala jako tygr. Krysy se jí jako přirozeného predátora lekly a daly se na útěk. Kočka se podívala na Krysaře a pravila: „Pomůžu ti získat tvoji flétnu zpátky, ale budeš muset pro to něco obětovat.“
Krysař se na ni udiveně podíval. Na čele se mu zaleskl pot a po několika polknutích, při kterých mu přeskočil ohryzek, konečně promluvil: „Co musím obětovat?” Svůj dotaz přednesl třesoucím se hlasem. Kočka si protočila očima a prskla jeho směrem, díky čemuž téměř jako zázrakem, kouzlem, přestal být krysař tolik ubojený. Čarodějka se zdála spokojenější a dala se do ničení krysařových okovů, aniž by mu jakkoliv naznačila, co ho čeká.
Krysařovi nezbývalo nic jiného, než té proradné čarodějce věřit, ačkoliv se to ani jemu samotnému nepozdávalo. Přeci jen, nechtěl tu zůstat spoutaný na věky, měl ještě práci, kterou musel dokončit. Jeho šestý smysl ho však neklamal, ač sám si toho nebyl v první chvíli vědom. Netušil totiž, že tahle vykutálená čarodějka už delší dobu usiluje o to, aby mohla městečku Hameln vládnout. A krysař jí měl pomoci, aby svého cíle po letech snažení konečně dosáhla. Jakmile ho totiž zbavila pout, dala mu do rukou flétnu, která vypadala úplně stejně jako ta jeho. „Hraj. Hraj a nepřestávej,“ přikázala mu čarodějka se zlomyslným úsměvem vepsaným ve tváři.
Krysař byl té chlupaté kouli vděčný, že ho zbavila pout a pomohla mu k útěku z toho žaláře. A ať už čekal jakýkoliv úkol, když mu přistala v ruce ta flétna, překvapeně zamrkal. „Vypadá jako ta moje,” vydechl a pohladil nástroj. „Hraj jsem řekla!” začla prskat kočka, která už se nemohla dočkat toho, jak bude městu vládnout. A tak krysař začal hrát. A jak společně pochodovali s kočkou městem, hudba všechny lidi hypnotyzovala a všichni se kočce klaněli, jako by to byla jejich královna, a pochodovali za nimi. Došli až k radnici. „Hej starosto! Předej mi město. Teď tu budu vládnout já!” vyzvala kočka starostu. „Lid si to přeje!”
Starosta se podivil, kdo to kdy viděl, aby kočka vládla městu? Zmateně si prohlížel lid, který nyní patřil kočce – ovšem nebyli to všichni obyvatelé města, kteří kouzlu hudby propadli. Nebyl jediný, kdo hudbu jako kdyby neslyšel. Ve zdech domů, v kanálech, ve škvírách pod střechou, ze všech těch míst na něj zírala malá kulatá očka krys, kterým se nelíbilo, že by jim měla vládnout kočka. I seběhly se všechny k radnici a zasypaly svými těly kočku, která tak zmizela a nebylo jí víc. Kouzlo zlé čarodějky pominulo a starosta byl najednou vděčný, že je jeho město zamořené krysami. Věnoval krysaři konečně jeho slíbenou odměnu a něco navíc, aby si mohl opatřit novou flétnu. Díky té krysař udržoval v městě Hameln až do své smrti rovnováhu mezi hrdinskými krysami a poučenými lidmi.
