Jednoho nedávného letního dne nám, jakožto studentům, přišla sova oznamující konání pikniku na vyhlídce. Samozřejmě jsem si tuto akci nemohla nechat ujít, své spolužáky jsem od ukončení školního roku neviděla.
Na místě vše vypadalo velmi lákavě. Spousta dek a především jídlo a pití. Zde na nás již čekala rozesmátá profesorka Morse se svým kocourem Leonkem v náručí. Jakmile se všichni sešli, usadili jsme se na deky a začal všeobecný hluk. Všichni se spolu bavili, smáli se, jedli, zkrátka se všichni dobře bavili.
Avšak po nějakém tom čase stráveném na vyhlídce se profesorčin kocourek začal nudit a v nastalém zmatku se profesorce ztratil. Většina z nás zanechala konverzací a dala se do hledání Leona. Chodili jsme po vyhlídce a volali jsme jeho jméno na všechny strany. Po chvíli hledání jsem v křoví našla jakousi starou pneumatiku, na níž byl papírek s nápisem „Přenášedlo“. Dala jsem vědět ostatním, na nic jsme nečekali a všichni jsme se pneumatiky chytli.
Čekal nás nepříjemný přesun, jenž vyvrcholil pádem k nohám nějakého slizkého obra. Za ním byly položeny vyfouklé nafukovací baseballové pálky, každý z nás se jedné zmocnil a vší silou svojí pálku začal nafukovat. Měli jsme za úkol jej těmi pálkami skolit, já jsem se mu však snažila odpálit pár kostek cukru do úst. Určitě měl hlad, chudáček. Ostatní spolužáci se do něj nicméně pustili a obr byl za chvíli přemožen. Zde však naše dobrodružství nekončilo, kocour se stále neobjevil. Místo něj se před námi zjevila Sfinga. A co jiného se dá očekávat od Sfingy, než nějaká zapeklitá hádanka? Tu nám skutečně položila: ,,Co stále přichází, avšak nikdy nedorazí?” (Zde mě velmi pobavila NonRPG odpověď, která zněla: ,,Balíčky z Aliexpressu. ”)
Začali jsme usilovně přemýšlet a po chvíli jsme přišli na odpověď, kterou byl zítřek. Sfinga nás pochválila a dala nám radu, že ne všemu se dá věřit. Byla to velmi zvláštní rada, nicméně se před námi objevilo bludiště, před nímž stála profesorka Morse a v rukou držela své lodičky. Vypadala velmi zmateně, kocoura u sebe neměla, takže jej nejspíš stále nenašla. Dala nám instrukce potřebné k projití bludištěm, ty však byly velmi zdlouhavé a zmatené.
Vydali jsme se tedy do útrob bludiště. Někteří z nás poslechli profesorčiny pokyny a jiní se zase řídili svým instinktem. Po nějaké době bloudění se zpoza keříku opět vynořila profesorka Morse. Měla jednu lodičku nazutou a druhou nervózně mnula v rukou. Opět nám dala nějaké pokyny k projití bludiště až do jeho středu. Pořád se kolem rozhlížela, vypadala poměrně dezorientovaně. Lehce zmateni jsme se opět vydali na cestu bludištěm. Nakonec se nám přeci jen podařilo dosáhnout středu bludiště, kde opět stála profesorka Morse. Tentokrát však držela v náručí svého kocourka Leonka a štěstím přímo zářila. Děkovala nám a spolu s ní jsme se přemístili zpět na vyhlídku, odkud někteří z nás odešli a jiní pokračovali v hodování a konverzaci.
Piknik se mi velmi líbil, očekávala jsem poklidné sezení na dekách s koláčkem, ale naštěstí zde nechybělo nějaké to vzrušení.
Redaktorka Sonoru: Mery Kail, Havraspár
0