Paříž bez záře reflektorů

Paříž. Říká se o ní, že je nejromantičtějším městem Evropy. No, to je asi fakt, ale věřte mi, že tu romantiku si moc neužijete, když jste tu se svojí mamkou. Jasně, kdybych tu byla s nějakým vytáhlým frajerem, jehož výšku bych zneužívala jako provizorní deštník, (pořád tady leje) tak neřeknu, ale nemůžeme mít všechno, že ano. Nechala jsem se aspoň okouzlit romantikou staveb, když už nic jiného.

Než se pustím do širokosáhlého popisu, čeho všeho jsem byla svědkem, sdělím pár dojmů. Zaprvé, Paříž ve dne vypadá a chová se jako každé jiné město třeba i u nás v Česku. Vlaky jezdí, metro jezdí, lidé spěchají a vrážejí do sebe. Co ale u nás nenajdete na každém rohu, tak to jsou pouliční umělci. A myslím tím praví umělci, kteří opravdu umí. Z koutů se line zpěvavá francouzština a okouzluje svou atmosférou, stejně tak obrazoví karikaturisté, kteří vás jsou schopni nakreslit s hlavou větší než dýně během 5 minut. K turistům se zde lidé chovají mile a ohleduplně, jsou ochotni vám s čímkoliv poradit a ještě se na vás u toho usmívají jak blbečci. Chtěla jsem se jich zeptat, co za zajímavý produkt k tomu používají, ale bohužel má společnost byla těžce proti tomu.

Další věc, na kterou jsem byla upozorněna, mě taky překvapila. Mám kamarádku, která do Francie velmi často jezdí a právě ona mě upozornila na to, že se mám připravit na velký zástup černošské komunity. Její upozornění jsem brala velmi vážně a duševně jsem se na to připravovala, ale musím přiznat, že má očekávání byla značně přehnaná. Když nepočítám všudypřítomné prodavače suvenýrů, (malých Eiffelovek, skleněných pyramid a svítících majáků) tak jich tu nebylo o tolik více, než jsem třeba zvyklá od nás ze školy.

A nakonec, jak jsou na tom Francouzi s jazykem? Já sama sebe považuji za osobu s docela dobrou úrovni francouzštiny, ale přesto musím přiznat, že jsem měla trošku nahnáno. O Francouzích se říká že jsou na svůj jazyk velice pyšní a cítí se uraženi, když jsou nuceni mluvit nějakým jiným. Bohapustá pověra, řeknu vám. Tedy jako že chtějí mluvit francouzsky, to je pravda, ale není to kvůli jejich hrdosti. Je to kvůli tomu, že když jednou uslyšíte rodilého Francouze mluvit anglicky, máte pocit, že posloucháte osobu napuštěnou heliem tak moc, že máte skoro strach ze vám během pár chvil uletí. Ne vážně, je mnohem jednodušší snažit se porozumět francouzsky, protože tě směsi franco-anglo-hatmatilky nemáte šanci rozumět.

V poslední řadě, Paříž je rozhodně město studentů. Ať už půjdete kamkoliv, do kteréhokoli muzea, galerie nebo i do obyčejné knihovny, máte vstupy zadarmo. Což v mém případě, kdy jsem prakticky nechodila nikam jinam, se velice vyplatilo.

A teď už k místům, která jsem navštívila. Nebudu zde popisovat každou píď, kam jsem zamířila, spíš místa, která ve mně zanechala nějaký ten umělecký dojem (a něco si holt už nepamatuji).

Co je podle mě na celé Paříži to nejkrásnější, tak jsou dvě její ikony – Louvre a Eiffelova věž. Začnu s Louvrem, kdy řeknu, že je to největší muzeum, galerie a historická budova v jednom. Na to, abyste celé muzeum prošli, není nikdy dost času, věřte mi, já tam strávila 5 hodin a stejně mi to nestačilo. Nejenom, že tato budova, která byla až do 17. století královským palácem pro sídla francouzských králů, je neuvěřitelně obrovská, ale nachází se zde i množství pater, poschodí, meziposchodí a dalších a dalších uliček, kde se jednoduše ztratíte. Ani mapa vám moc nepomůže, i když může sloužit jako dobrý záchytný bod. Celá budova je rozdělena do tří křídel – Denon, Sully a Richelieu. Můžete zde najít rozsáhlé sbírky egyptského umění, řecké a orientální keramiky, díla mistrů jako jsou Leonardo da Vinci, Delacroix, Rubens, Botticelli… Výčtem všech těchto úžasných děl bychom tady mohli zabrat týden, proto vypíchnu jen ta díla, která mě zaujala nejvíce. Je jím právě oslavovaný portrét Mony Lisy od Leonarda da Vinci, který je ještě střežený za neprůstřelným sklem. A poté socha Níké, bohyně vítězství a jediný exemplář na světě.

Co se týče okolí Louvru, nachází se zde ještě dvě zajímavá místa. Nalevo od celého komplexu se rozprostírají Tuilerijské zahrady, největší veřejný park Paříže. A pak samotná skleněná pyramida ve středu muzejního paláce. Podle Francouzů je to „jizva na tváři Paříže“, ale osobně se mi líbí to snoubení historie a modernosti, které měli architekti tohoto monumentu v plánu. A pokud se chcete vykoupat, jste na ideálním místě, protože celou pyramidu ohraničují trojúhelníkové potůčky s tekoucí vodou nebo malé vodopádky.

Překvapivě je to druhá stavba, kterou Francouzi těžce snášejí, a tou je Eiffelova věž, která ve mně zanechala hluboký dojem. Prakticky z jakéhokoliv místa v Paříží na ni lze snadno dohlédnout, já však byla tak zvědavá, že jsem se odhodlala vyjít až nahoru. Eiffelova věž byla původně projekt na Světovou výstavu a vůbec neměla sloužit jako památkový monument, dokonce měla mít i omezenou dobu, po kterou měla být vystavěna. Mnohým slavným spisovatelům byla trnem v oku a sám francouzský realista Guy de Maupassant tvrdil, že „je nucen obědvat v restauraci v samotné věži, protože je to jediné místo v celé Paříži, kde na tu obludnost nemusí koukat“. Jenomže v tom se přepočítal, protože časem se právě tato věž stala nejdůležitějším televizním přijímačem a meteorologickou stanicí, takže zůstala ponechána a stojí zde dodnes. Pokud se chcete dostat až nahoru, máte dvě možnosti. Vyjet výtahem do prvního patra a odtud můžete buď pěšky anebo opět výtahem. Pokud zvolíte druhou možnost, musíte počítat s tím, že si počkáte v pěkné frontě a nahoru se dostanete až za hodně dlouho. Já sama jsem si vybrala výšlap a rozhodně jsem nelitovala. V každém patře máte totiž možnost vyjít až na balkon a rozhlédnout se kolem po celé Paříži. Trochu mě zarazily ony sítě, které jsou kolem obehnány, ale byla jsem ujištěna, že je to v pořádku, jenom opatření vůči sebevrahům, aby jim odtud neskákali. Ta krev se z nosníků prý špatně čistí.

Každopádně pokud zvládnete všudypřítomné davy, mačkání se na schodech a potíže s rovnováhou a dostanete se až na vrchol, získáte odměnu v podobě toho nejkrásnější pohledu, který se vám může naskytnout. Martova pole přímo před vámi, řeka Seina a překrásný Alexandrův most se zlacenými sochami nebo katedrála Notre-Dame. Pro opravdu vášnivé páry je zde zřízen líbací koutek, akorát líbat se na místě, kde každý fotí a neustále do vás někdo strká, není zrovna můj šálek kávy. Ale asi je tato oblast opravdu v kurzu, protože jsem zde zahlédla nejednu žádost o ruku.

Kam mé kroky směřovaly dále? Už od dob, kdy jsem jako malá četla knihu Chrám Matky boží v Paříži jsme toužila po tom, vidět zblízka katedrálu Notre-Dame. Už to byl celkem zvyk, vystát si obligátní řadu dlouhou jako šiška salámu, ale věřte mi, ten pohled stál za to. I venkovní vyhlídka byla překrásná. Přední část je tvořena třemi zdobenými portály, nad kterými se nachází „Galerie s 28 postavami izraelských králů“. Když vejdete dovnitř, tak vás asi nejvíce zaujmou vitrážová okna s motivy svatých a příběhů z Bible. Ovšem pokud jde
o asi největší dominantu této katedrály, tak to jsou velkolepé varhany přímo uprostřed chrámu. Pokud budete mít někdy cestu sem, na chvíli se zastavte a zaposlouchejte se. Neříká se tomu „božská hudba“ jen tak pro nic za nic.

Nebyla by to však pravá Paříž bez nakupování a musím uznat, že i mé české očko
sem tam pokukovalo po francouzských buticích. Pouze koukalo samozřejmě, banky zrovna nevykrádám, abych si mohla dovolit byť jen gumičku na vlasy. Celá dlouhá třída na Champs-Élysées je lemována obchody těch nejdražších značek jako je Chanel, Gucci, Manolo, Dior…, ale přesto zde lze zahlédnout i některé firmy, které známe i na našem území. Já sama jsem do jedné z nich vstoupila (myslím, že to bylo zrovna H&M) a musím se přiznat, že jsem byla opravdu velice překvapena. Ne tak tolik těmi cenami, ale spíš kvalitou materiálů, kterou jsem si dovolila vyzkoušet. Bylo to opravdu něco jiného než české produkty, byť se jedná o stejnou značku. Po procházce po této rušné avenue se mi podařilo dostat k další pamětihodnosti, a tou jest Vítězný oblouk. Shodou okolností jsem měla možnost vidět repliku tohoto oblouku i v Římě, tak jsem měla aspoň hezké srovnání. Na této stavbě je zajímavé to, že kolem ní vede kruhový objezd, takže pokud čekáte, že si to naklušete rovnou za nosem až k oblouku, musím vás zklamat. Nikoliv, je zde zřízen velice dlouhý a temný průchod, na jehož konci vás čekají další schody. Pohled zespodu rozhodně taky stojí za zmínku, stejně tak pohled
na památníky padlých vojáků a zlatou desku na jejich památku přímo na podstavci uprostřed oblouku. Co ovšem mě nejvíce zaujalo, byl pohled z tohoto místa přes Champs-Élysées k Eiffelově věži a až na katedrálu Notre Dame. Opravdu důmyslné.

Moje poslední zastávka byla před cibulovitou bazilikou Sacre-Coeur, ale především procházka po čtvrti Montmartre. Tato čtvrť je opravdu kouzelná, plná francouzských stánků, kolotočů a akrobatů, kteří zde předvádějí své kousky. Lahodné vůně z restaurací s čerstvým francouzským chlebem vás lákají, abyste se zastavili a opravdu si dali něco dobrého, mě spíš ale lákaly menší stánky, kde jsem si mohla dát vyhlášené crêpes. Opravdu vynikající pochoutka, jedná se totiž o palačinku ve velikosti větší pneumatiky, od které si můžete zvolit jakoukoliv náplň – od čokolády až po humra. Dostanete ji do ruky ještě horkou a na tu chuť rozhodně nezapomenete.

Tímto má prohlídka půvabnou Paříží, která má opravdu hodně co do sebe. Já se jen rozloučím posledním pohledem na město, na jehož atmosféru budu ještě dlouho vzpomínat a budu doufat, že mé kroky sem snad ještě někdy zamíří.

Dnes nostalgicky vzpomínající
Hermiona Grangerová

0