Tak a je to tady, první slet (teda můj první slet) je za námi. V redakci se dlouhou chvíli řešilo, kdo vůbec tenhle článek napíše a jelikož jsem jediná, kdo je zároveň v redakci a kdo jel poprvé, dostala jsem možnost. Takže jsem zase zpět. Lidi, nesnáším vás, víte? Bydlíte daleko! Den před odjezdem na slet mě zaplavila totální panika, jakože to nedám, bojím se, co když mě ti lidi budou chtít obejmout? Co když se jim nebudu líbit? Nikdo se mnou nepromluví? Hlavou mi šrotovalo tolik věcí, že jsem nakonec spala jen dvě hodiny, než jsem nasedla do toho prokletého vlaku na druhém nástupišti na třetí koleji a namířila si to přímo do Pardubic. Jediným štěstím bylo to, že v Brně se ke mně do kupé přichytl Ričrd a naše šéfredaktorka. V tu chvíli jsem zjistila, že je to fakt opravdové a oni všichni jsou taky lidi a nikdo mi hlavu neutrhne. Teda až do chvíle, kdy Malcolm napsal, že je v Pardubicích nahlášena bomba. (Nebudu popisovat, jak moje nervozita explodovala a jak jsem chtěla vyskočit z vlaku na jiný a utéct, protože nejsem srab! Určitě jsem nechtěla teda utíkat kvůli bombě, ale kvůli tomu, že jsem strašně nervózní člověk a můj žaludek předváděl dokonalé cirkusové triky.)
Bylo mi neskutečně trapně, když se na mě lidi koukali a snažili se přijít na to, kdo jsem. Seznámila jsem se s Wirou, tak energickou holkou, až to chvílemi není pěkné. „Dobrá, první objetí máme za sebou.“ – Přesně tohle mi blesklo hlavou, když po mě skočila snad ještě dřív, než zjistila, kdo jsem. Teď si představte, jak ve skupince pár lidí vylezete ven z nádraží a tam stojí snad další miliarda lidí a všichni na vás koukají a vy pomalu začínáte poznávat ty, kteří se schovávají za těmi FC a vlastně za idoly, láskami a spolužáky. Neskutečně moc jsem chtěla utéct pryč. První hodinu jsem se cítila, jako by kolem mě poletovalo hejno včeliček alá Adelle. V mekáči jsem se nachomýtla do dětského koutku a projevila s ostatními výtvarné nadání, přičemž jsem se už vlastně i dokázala uvolnit a vážně vnímat to, kdo tvoří tuhle komunitu. Bylo to parádní. Každý pro mě byl naprostým překvapením, ať už Carmen, nebo ten, jehož jméno nevyslovím, protože mi na první hodině lektvarů přidělil Trolla. Severus, aha napsala jsem to! (Ale má fakt kůl psa!) Bylo pro mě dost náročné zapamatovat si všechny ty lidi. Vlastně, kdybyste je teď postavili do řady a chtěli po mě jména, na některá si určitě ani nevzpomenu, protože těch lidí bylo na poprvé vážně moc. Dobrá, možná bych vyzdvihla to, že Adelle je ve skutečnosti Adelle a nikdo mi to nevymluví. V čajovně jsem měla možnost pozorovat a bavit se snad skoro s každým z nich. Nejvíc mi teda do noty padla Lujka a profák Éamon, kterého jsem svou přítomností mučila asi nejvíce, ale přežil to, vážně! Nezkřivila jsem mu ani vlásek na hlavě! Dokonce jsem mu přenechala ulovenou korunku! A taky jsem přišla na to, že všichni (teda skoro všichni) milují citronové muffiny a i když už teď tvrdím, že příště jim žádné nedovezu, tak kecám, protože vidět ty spokojené tvářičky přecpávajíc se těmi muffiny (vůbec teď nemyslím hlavně Baltíka), nedá mi to.
Suma sumárum, když to shrnu, slet byl úžasný. Víc než to. Nepamatuji si ani chvíli, kdy jsem se nesmála. Byl to zážitek, na který nezapomenu, nebo ho nenahradí jiné vzpomínky na další slet, protože ti lidi jsou výjimeční, všechny je spojovala láska k tomuhle projektu a já jsem neskutečně šťastná, že jsem součástí i přes mnoho neshod, které se mnou někteří mají a že jsem měla tu možnost vidět je na vlastní oči a všechny je pomačkat v objetí i když to vlastně nesnáším. Čekala jsem na chvíli, kdy se rozbrečím, no, nastala, až když jsem vystoupila z vlaku na cestě domů a viděla jsem odjíždět posledního člověka. Až tehdy mi došlo, že to skončilo. Ještě dlouho jsem na discordu fňukala, že chci zpátky. I když jsem většinu času jen mlčela a poslouchala, byl to prostě zážitek. Omlouvám se, že nezmíním ve článku všechny ty suprové lidičky co tam byli, ale sami víte, že jste všichni úžasní a Enzo je ještě víc k sežrání, než ve hře a Morska má tak luxusní hlas, že kdyby na mě jednou zařvala, asi zalezu pod postel a už nevylezu. A bože, Malcolm. Popravdě, celou dobu jsem přemýšlela, jestli nemá toho čupr knírka i ve skutečnosti. I když jsem děsná osoba, jedno vím jistě – všechny vás zbožňuju a příště nacpu ty muffiny každému!
R.Wildhame – ta co si kupuje lásku muffinama!
0