Myslím, že po hodinách létání už nikdo nebude brát větu “vypadáš jako koště” jako urážku. Co je na košťatech špatnýho? Jsou rychlá, pružná, užitečná, takže díky, ráda se stanu koštětem. Ale ne. Berme to z pohledu člověka, nelétavce, který poprvé v životě padá dolů ze stromu volným pádem. Je vám zle, bojíte se smrti, nebo alespoň pár polámaných kostiček? Košťátko by se hodilo, což? Létání je ošemetná záležitost, která není stavěná pro každého. Pamatuji si svou první hodinu, ještě v loňském roce s profesorem jménem Brave, budiž mu zem lehká, kdo ví kam se zdejchnul. Košťat jsem do té doby viděla víc než dost, ale většinou stály v rohu kuchyně a chůva je občas použila na zametání, nebo na to aby přetáhla toho toulavého psa, co k nám přišel na návštěvu z ulice. Ale tehdy na hodině na mě bafli, že se na tom i létá? Vážně? Žila jsme v omylu, že k létání je třeba mít křídla a bláhově jsem si představovala, že mi nějaké přičarují a já odletím do západu slunce hledat jednorožce.
Bolí z toho zadek. Věřte mi, fakt bolí, alespoň dokud si na to člověk nezvykne, nebo si nepořídí vlastní koště. Co si budem, ta školní košťata, které zažila ještě i mladistvý zadek pana Brumbála, nebo snad i našeho řídi Albertsona (kdo ví kdo z nich je starší, že jo), stojej za prd.
Bolí z toho i ruce. Vážně, lítáte tam a zpátky a rukama křečovitě svíráte násadu koštěte, to pak nejste ani schopní chytit lžičku a dát si polívku, protože ruce se vám třepou jak osika ve větru. Takže si před hodinou doporučuju sehnat nějakýho profesionálního krmiče, pokud máte v plánu ještě někdy jíst. A věřte mi, najíst se předem není dobrý nápad.
Létání není pro padavky. Jako fakt. Nepadejte. A pokud se na to chystáte, zkuste se preventivně obalit do polštářů nebo tak, protože chytat vás nikdo nebude. A ne, ani když pěkně poprosíte.
Účes se stává nepodstatnou součástí života. Prudká zatáčka vlevo, vpravo, vítr ve vlasech, účes tentam. Z krásných rovných vlásků je naráz trvalá velmi podobná jako vlasy profesorky Montgomery. A to je stále máte v očích, v uších, v ústech. Víte jak kočky vykašlávají chlupy? Nevíte? Tak to zjistíte. Přímou zkušeností.
Ale létání u nás na škole se hodně zaměřuje na famfrpál. Famfrpál je božská hra, o tom teda žádná! V hodinách se ovšem krom létání probírá i teorie. O vzniku famfrpálu, o jeho pravidlech a zase jen a jen famfrpál a košťata a létání a pořád pořád dokolečka.
Všichni z famfrcu dělají kdo ví jakou parádu, ale málokdo vám poví pravdu. Kromě nás. Pokud nejste připravení zaklepat bačkorama, čmuchat fialky zespoda nebo natáhnout brka, nebo ještě lépe všechno najednou, ani na to koště nesedejte. A ne, nepomůže ani výmluva, že se brka těžko natahují nebo že máte rýmu. Dovolím si podat pár důvodů, proč je famfrpál nebezpečný:
- Famrpál hraje také Marcus Flint (pokud by ho někdo neznal, je od zelených, má velké zuby a moc agresivní pálku vždy po ruce).
- Můžeš spolknout mouchu, ta vám zaskočí a udusíte se. A co hůř, mohlo by se něco stát i té mouše!
- Dokonce vám může zaskočit i zlatonka!
- Může dojít k nebezpečné srážce ve vzduchu s opeřencem, ono takové vyklovnuté oko nebude zrovna třikrát příjemné. Dokonce ani pro vás ne.
- Vaše koště se rozhodne protestovat a místo na druhý konec hřiště vás unese do Káhiry. A tam vás vyklopí a ulítne. A vy pak budete žít v pyramidě z písku. A spát v sarkofágu. A představte si tu šílenou spotřebu fášků (pozn. překladatele – obvazů) !
- Vyletíte moc vysoko, zasáhne vás blesk a poletíte dolů jako grilované ražničí.
- Sova vám může doručit balíček přímo na hřiště! S cedulkou TNT.
- V případě, že letíte vysokou rychlostí a nestihnete zabrzdit, můžete uvíznout zaseknutí v obruči. A tam vás nechají, abyste dělali vánoční ozdobu. V březnu.
- Zastaví vás vzdušná policie a bude po vás chtít doklady a zatímco se budete trapně vymlouvat, že vám je snědla vaše bota, trefí vás potlouk. A nebo vás zatknou a pošlou do Azkabanu za létání bez leteckého průkazu. Vyberte si.
- Srazíte se s čápem, který zrovna nese děťátko. Čáp se splaší a uletí. Gratuluji, jste novopečený rodič!
- Trefíte se camrálem místo do obruče přímo do Morcova okna a knock-outujete některého z jeho poníků. Odpočívejte v pokoji.
- Napálíte to přímo do sovy, která doručuje nějaký dopis. A kvůli vám se babička Gerta nedozví, že její nebohý vnouček Gilbert zoufale potřebuje nové pletené ponožky.
- Na zápas se přijdou podívat i vaši rodiče nebo prarodiče. Do toho, broučku/prďolo/miláčku/pinďo/žabičko/medvídku/mamuťátko!
- Leteckými manévry ohrožujete nejen sebe, ale i obsah svého žaludku!
- Při zimním utkání nebudete dávat pozor a váš nos se přímo seznámí se Santovými sáněmi. Jemu se vysypou dárky, opozdí se, zavládne panika, vánoce budou v ohrožení a vy poletíte na koštěti doručit během noci o štědrém dnu na Sibiř malému eskymáčkovi jeho vysněný růžový sněžný pluh s přídavnými kolečky!
Někdo vám prokleje koště, aby se vás snažilo shodit, nebo prokleje potlouk a ten na vás pak bude útočit! A pak spadnete, zlomíte si ruku, někdo se vás bude snažit vyléčit, místo toho vám odčaruje kost a z vaší ruky bude želé!
Loni učili létání až tři profesoři. Tedy jeden profesor a dvě profesorky. Prvním je Tadeu Luce Costa. Popravdě, jeho jméno mi moc neříká, jen jsem zaslechla pár holek co nad ním prý doslova slintají. Názor k němu nám vřele napsala Mellien ze Zmijozelu s příjmením, které se bohužel nedá přečíst. (Dobře, možná dá, ale i tak samo se dá dost těžce chápat její řeč.)
„Hodiny s Cos- coughcough, Tadeuééém byly vážně žůžový a dokonca su na nich vydržela nasáčkovaná celej rok, aniž bych musela vysvaleňoušskýho profáka prosit o odhlášení a vymejšlet si, ako mi hormonama rozbouřený spolubydlící sežvejkaly úkol a znááte to, puboši. A důvodů je k tomu hnedka několko, hehe! Normoš třebas nemám ráda teorii, ale když u toho můžete okukovat nejvypracovaňoušský bicepsouše na hradě, tak se všechno poslouchá hnedka víc suprácky, že jo. Navíc tam toho kvákošení nebylo tolko, skoro každou hoďku jsme dřepěli na koštěti a dokonca sa mi povedlo ani jednou neslítnout na zaďuli a něco si polámošit, což považuju za úspěch nanejvýš kabrňáckej.
I když nejvíco žůžoúžožůžasňácký bylo určo to, jak šlo do tuhoušskýho a Tadeu se za nás všechny hrdiňácky obětoval, čiže žádný takový to “Jů, teď vás šoupnu do lesa a jestli vás vycucoší akromantulí vejcuše, tak smolík pacholík”, ale spolehlivoušskej a zodpovědňáckej prófa to při dobrodrůžu byl.
Jo a – když už jsme u těch bumbicbáců o holoušský mládí, na konci toho nejhrůzostrašnějšího z nich měly všechny chlípňácký studentky volňásky na slintošení nad profákovo odhalenou horňou polovicou těla, heč-heč! Čiže v závěru ne, že bych se s váma chtěla o Cosťáka úplňoš dělit, ale jestli hledáte hodinu, na kterou budete každej tejden ťapkošit s nadšenim a žůžo sporťáckym ohozem, nepomlátíte se tam s čtyřma desítkama praciček a košťátek ve vzduchu a navíc budete mít celou dobu na co čumákovat, tak jste o hodně přišli, fakťácky jo, jakože se Lerritstonová jmenuju. (A taky nám koupil pizzu, heč-heč podruhý.)“
Další mezi nadšence do létání, nepatří nikdo jiný, než bývalá profi hráčka, paní profesorka Yesenia Emilia Morse s kterou si můžete přečíst rozhovor, jenž našim novinám poskytla. Bryan Finn Harrison, přesně tento spolužák se mnou na její hodiny chodil a tak jsem ho poprosila o názor.
„Letko s profesorkou Morse? No, hodiny probíhaly na stadionu, kde jsme obvykle létali -nečekaně. Na hodiny nás chodilo poměrně hodně, a tak občas nadešel velkej zmatek, kdy jsem netušil, cože to mám vlastně dělat, a tak jsem se nakýbloval k tomu profesorčinýmu chlupatýmu kocourovi a dělal, že nevnímám. Jednou nás dokonce profesorka vzala na opravdickej zápas a to byla fakt paráda. A pak tu byly nudnější chvilky, jako třeba zkoušeníčko, kde jsme se všichni modlili, abychom zkoušení nebyli, kromě teda těch pár jedinců zapálených do učení. Teorie bylo občas nadbytek, přitom já jen chtěl vědět, jak se drží koště nic víc. Jo a věděli jste, že Morse střídá boty víc jak ponožky? Nicméně kromě odpornýho, hroznýho a děsně otravnýho již zmíněného zkoušení, byly hodiny děsně super!“
A trojici profesorů, vyučujících létání, uzavírá paní, teda po tom co jsem slyšela slečna, Adria Nobel. A ač vypadá jako křehká květinka, ne vždy je to pravda. I když, přinejmenším dodržuje pravidelný květinkový pitný režim. Asi aby nám neuschla. A my ji pak nehodili na kompost. A ten pak na zeleninu. A pak jsme nepapali slečnu Nobel k večeři. I s ní vyšel v našich novinách rozhovor, takže pokud vás například zajímá, jak je to s tou profesorčinou nobelovkou, račte se pustit do čtení. Její hodiny navštěvovala nebelvírská Lily Tári-Cox a zde je její názor.
„Hodiny létání s prof… Teda se slečnou Nobel? Už na začátek bych vás chtěla upozornit, že slečně Nobel říkejte slečna, pokud teda nechcete klikovat, žejo. Ale teď pojďme k hodinám. Podle mě jsou hodiny s ní naprosto skvělé a myslím si, že všem se hodiny se slečnou fakt líbily. Pokaždé na začátku hodiny nám slečna Nobelová řekla nějakou tu hrstku teorie a zbytek nám poslala sovou. Co se týče zápisků, tak ty jsme si dělali sami z té sovy. Po teorii nastala ta nejvíc záživná věc a to tedy létání. Nejlepší bylo, že slečna nebyla taková, jako někteří profesoři, kteří jen stojí a hledí na nás. Ona se do her zapojovala a když jí třeba někdo „omylem“ trefil balónkem naplněným barvou do obličeje, tak nezačala ječet jak hysterka, ale zasmála se a hrála s námi! Na jejích hodinách není nikdy nuda. Buď to hrajeme nějakou super-záživnou hru nebo si ničíme tělíčka pořádným cvičením, ale co si budeme… Každému to jednou prospěje. Úkoly sice taky dává, ale není to zase taková hrůza. Takže létání se slečnou Nobel můžu doporučit všem!“
Hodiny létání vás naučí jednu věc. Nevěřte košťatům. Je jedno, jestli to jsou košťata druhu létavého, nebo košťata druhu domácího. Po zkušenostech z hodin se budete i na to nevinné košťátko v rohu vaší kuchyně koukat s nedůvěrou. Ovšem pokud se rádi potíte na čerstvém vzduchu, ne jen nad písemkama v smrdutých učebnách, směle do toho! Nicméně doporučujeme vám brát si kompas a mapu, kdybyste náhodou odletěli do té Káhiry. A hlavně nám nezapomeňte poslat pohled!
U dalšího dílu se na vás těší
ta šprťácká a ta s těma botama
R. Wildhame & E. Turner