Že je Kruval škola nadmíru drsná a s nikým se nemazlí, to je už po několik staletí bráno za encyklopedický fakt. Naopak zmínka o inteligenci upírů, respektive její absenci, pozdvihne leckteré obočí. Dnes vám tedy, milí čtenáři, přinášíme dva příběhy: Jeden vás rozesmutní, druhý pobaví. Přejeme příjemné čtení!
Dva utonulí na Kruvalu
Začátkem týdne došlo k nešťastné smrti dvou mladých kouzelníků, kteří čerstvě překročili práh dospělosti – dívky a chlapce. Přesné detaily se nám nepodařilo získat, k neštěstí ale mělo dojít během jedné z praktických závěrečných zkoušek. Ta prý zahrnovala přeplavání jezera plného magických tvorů.
„Slyšel jsem, jak Ivgenia z vody něco volá a mává na mě. Nevypadalo to, že by měla potíže, naopak, působila, že křičí něco jako že bude mít lepší čas než já. Pak najednou zmizela pod hladinou a už jsem ji neviděl,“ řekl nám očitý svědek události.
Samozřejmě jsme se vyptali též vedení školy, jehož mluvčí nám uvedl:
„Je to samozřejmě obrovské neštěstí. Pokud ale chceme udržet prestiž naší školy, musíme přinést určité oběti. Oba studenti, chlapec i dívka, byli zletilí, věděli, jaká nese zkouška rizika, a podstoupili ji dobrovolně. Samozřejmě uděláme vše pro to, aby se tato situace už nikdy neopakovala, rodiče by si ale měli uvědomit, že nebezpečí zkrátka ke studiu na Kruvalu patří.“
S tím ovšem nesouhlasí matka utonulého mladíka, paní Deimitrescu: „Jsou to šílenci! Bičují děti k větším a větším výkonům, až jsou úplně posledlé úspěchem a na své zdraví vůbec nehledí. Kdybych to byla věděla, nechám Cipriana přeřadit do Krásnohůlek nebo Bradavic. Žádné z mých dětí už na Kruval chodit nebude.“
Rodiče dívky se nám nepodařilo kontaktovat, jejich služebná na nás pouze z okna vychrstla kbelík zapáchajících rybích vnitřností.
Krátký život vatikánské pijavice
Od doslova zbytečné smrti, která do společnosti navrátila přinejlepším lehkou nedůvěru v kruvalskou vzdělávací instituci, se přesuneme k události naopak spíše úsměvné; dokonce i mudlové vědí, že upíři ze všeho nejvíc nemohou vystát česnek, svěcenou vodu, kříže a sluneční svit. Proto je naprostou záhadou, proč si jistý upír vybral ke svému pobytu nejen Itálii, ale dokonce i svatý stát uprostřed ní.
Patrně hodlal parazitovat na důvěřivosti věřících; s největší pravděpodobností plánoval, že mu večeře samovolně přijde ke zpovědi. Osudnou mu ale byla namyšlená představa vlastní nezranitelnosti. Při vstupu na svatou půdu totiž vzplál jak vích a ošklivě popálil důstojníka švýcarské gardy, který stál zrovna opodál.
Mudla byl vzápětí ošetřen v Ospedale magico generale di Sant’Antonio a byla mu upravena paměť, tudíž má alespoň tento příběh šťastný konec. Pokud je nám totiž známo, nikdo nestihl být vysosán, ani proměněn.
Jak vidno, hloupost není výsadním privilegiem ani jedné rasy humanoidních tvorů – nicméně na to si vy, naši rozmilí čtenáři, rozhodně nemůžete stěžovat, protože kde by se jinak braly všechny ty zajímavé novinky do Černé kroniky, že?
Na přečtenou u dalšího dílu!
Za redakci Sonoru
Vladivoj Masakrov
