Drazí čtenáři a bajkomilci, vítejte u zcela nové rubriky kouzelnické bajky. Po Bajkách Barda Beedleho se žádné příliš neproslavily, ovšem těmito můžeme odstartovat novou bajkovou éru. Pokud vás zajímají příběhy o kouzelnických zvířatech schopných lidské řeči, jež vždy přinášejí nějaké ponaučení, je tato rubrika přímo pro vás. Tak se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení.
Ať jste místním studentem či nikoliv, dost možná jste již slyšeli o Škole čar a kouzel v Bradavicích. Právě jen nějakou chvíli od pozemků této školy byl les a v tomto lese, na malé mýtince, často pobýval jeden jednorožec. Byl to jednorožec vskutku nádherný, ovšem neprožíval zrovna nejlepší léta svého života. Kvůli pytlákům a výrobcům hůlek neměl poslední dobou klidný den ani noc, ani na chvíli si neodpočinul, jelikož se musel stále držet na pozoru.
Jednoho večera vyrazil na obchůzku po lese, dokud nedorazil až na jeho samotný okraj. Odsud už dále nepokračoval, nedovolil mu to strach z toho, že bude spatřen některým ze studentů, kteří se zrovna nechávali vézt kočáry bez koní do školy. Ovšem to nebyl jednorožec hloupý, takže věděl, že kočár ve skutečnosti táhnou testrálové, jen jsou viditelní pouze pro stvoření, která viděla někoho zemřít. Žáby mu to vykuňkaly. Po chvíli pozorování jedoucích kočárů a představování si oněch záhadných tvorů si v duchu posteskl: „Jak já to mám těžké, všichni mě vidí, obdivují mě, ale zároveň prahnou po mé krvi a žíních, zatímco ty si užíváš poklidný život, během něhož ti nic nehrozí.“
V tu samou dobu si zapřáhnut do kočáru klusal právě i jeden z testrálů, hlavu skloněnou. Nespokojen se svým životem, vykonávaje takovou práci, za kterou ho téměř nikdo neocení, pokračoval dál. V tom ale zahlédl kdesi v dáli jednorožce, přičemž ho napadlo: „Zatímco já tu dřu jak ledajaký osel a nikdo mě nepochválí, ty klusáš s hlavou vztyčenou napříč lesem, ničím neomezován a všemi obdivován.“
Hned poté, co odvedl svou každoroční práci, vzlétl a vydal se za jednorožcem. Našel ho se procházet v lese, a tak ho hned oslovil. „Ach, jak snadné to máš, jsi překrásný a všichni na tebe hledí s úctou. To já musím dřít, nikdo mě nevidí, ani nepochválí za dřinu, kterou pro ně vykonávám.“ Jednorožec, dočista zmaten tím, že na něj něco mluví z ničeho, mírně uskočil na stranu, než mu došlo, že to je nejspíš to stvoření, na jehož místě si přál stát. „Já a snadné?“ pravil s údivem v hlase. „Dennodenně unikám před kouzelníky, kteří jako divoká zvířata prahnou po mé krvi a žíních, ty máš klid a můžeš v klidu spát!“ řekl a jeho oči jiskřily. Jak zlobou, tak i smutkem.
Testrál nechápavě jen zavrtěl hlavou. O životě jednorožce měl úplně jinou představu. Srdce ho bolelo a smutně se podíval na svého společníka. ,,Není to takové, jak sis myslel, že? Já si myslel, jak máš jednoduchý život. Teď je mi to líto.“ Po těchto slovech se jednorožec podíval směrem, odkud zněl testrálův hlas. ,,Není. Tak moc jsem chtěl být tebou. Nevím jestli mi to za to stojí. Raději zůstanu u toho, co dělám. I když jsem loven.“ Sklopil svůj zrak a zadíval se do země. Testrál přikývl. Souhlasil s tím. Ani on už nechtěl žít jako jednorožec, když zjistil, co se skrývá pod maskou. Ještě si povídali a stěžovali na všechno možné. Ale jejich rozhovor už ani jednou nesklouzl na téma výměny života. Oběma po rozhovoru došlo, že život ani jednoho není tak snadný, jak si mysleli, a tak se každý rozešel s klidnou myslí pryč a s pocitem, že nejsou jediní, kdo to nemá jednoduché.
1
