„Kdybych měl nádor, pojmenoval bych ho Marla.“
Když dokoukáte Klub Rváčů, začnou vám mozkem pulzovat pěkně divoký myšlenky. A ne jen tak ledajaký. Jedna z těch prvních by měla bejt „jakej má ten pitomej život vlastně smysl?“ Zrovna jsem tomuhle jsem ty dvě hodiny obětovala (říkám tomu pauza na oběd) a stejně jako před pěti lety se mi v hlavě kumuluje (a kopuluje) miliarda myšlenek, se kterejma budu bojovat další dva dny. A se kterejma jsem připravená se podělit – minimálně prostřednictvím recenze, protože jsem přesvědčená o tom, že tuhle kulturní vložku by měl vidět každej, kdo je schopen aspoň trochu chápat v širších souvislostech. A kdo má silnej žaludek a chová lásku k humoru. I když během filmu se moc nezasmějete. Pravděpodobně. Jo, tenhle film není pro brambory.
Jedná se o dlouhý a namáhavý příběh, jehož pointa je skrytá hluboko mezi řádky. Vzhledem k tomu, že jsem si vybrala obrazové zpracování tak tedy mezi scénami. Atmosféra kulturní katastrofy z příběhové linky vyloženě dýchá a stejně tak vás bude celou dobu ovívat a terorizovat závan naprostého neznáma znásilněného zdravým rozumem po malých krůčkách. Ani tentokrát s pokusem o racionální vysvětlení neuspějete. Ale neodkládejte masku dospělého. S chápáním dítěte můžete film vypnout po prvních pěti minutách. Rozuzlení tajemství se ukáže až na samotném konci… jenže jen malinko. Zčásti. Nenásilně. Odpovídat na otázky musíte sami. Pokud ale budete dávat pozor, všimnete si několika (ne)zásadních aspektů ještě před tím, než vám je hlavní hrdinové/hrdina vyloží. Tak dávejte pozor. Dívat se neznamená vidět. Nezapomínejte na to.
Jste materialisti, skrblíci, kteří lpí na každé koruně? V tom případě je Klub rváčů ten správný film pro vás. Proč? Protože léčí. Léčí ze závislosti na penězích. Respektive ukazuje, jak moc hloupá posedlost to je. Na druhou stranu ve vzduchu stále visí otázka: „Jak mám existencionálně neviset na penězích, když musím někde žít a něco jíst?“ A to je právě to dilema, který vás rozsekne vejpůl. Nebude to nic jednoduchého, bezbolestného, vrhne se na vás padesát chlapů, kteří uvolní to zvíře v sobě a budou vás chtít rozsápat. Zuby nehty? Ale prosím vás. Mačetou.
Zfilmovaná kniha pochází z hlavy Chucka Palahniuka, jednoho z nejgeniálnějších, nejkontroverznějších a nejperverznějších autorů současnosti – dle mého skromného názoru. Pokud by vás to zajímalo, tohle je jedno z nejvíce filozoficky naladěných a nejslušnějších literárních zplodin, které vypadly z jeho soukromé dílny. Jeho padesátipětileté já je schopno vyprodukovat takový zrůdnosti, že se z toho většině lidí začne zvedat žaludek – a nebo se nechá strhnout jeho lavinou a stane se z něj cynickej hajzl, kterej je schopen udělat si srandu i z exkrementu. Ovšem pozor. Tenhle na oko primitivní humor za sebou skrývá mnoho odpovědí i otázek na existencionální krize. Co je odpověď na štěstí? Smrt.
Klub rváčů tedy berte jako takovej slabej odvar.
„To je Bob. Bob má velký kozy.“ Film se odehrává v něčí hlavě. V podobě chápání světa. Celou dobu se na to díváte něčíma očima a v závěru si řeknete: jak mi tohle mohlo sakra uniknout? Však to tam bylo celou dobu. Jak. JAK? A potom zjistíte, že vlastně nebylo, že to za pomocí onoho kouzelnýho vysvětlení začalo dávat zázračně smysl, ale že jste ve skutečnosti jenom skočili někomu na špek. Na svůj. Začátky se odehrávají mezi lidmi, kteří umírají na smrt přinášející nemoce – jako první vás může trknout rozhovor mezi hlavním hrdinou a novou známou Marlou (mimochodem, herečka hrála Bellatrix Lestrenge, už jenom kvůli tomu byste se na film měli podívat), kdy se dohadují, který z nich si vezme kterou rakovinu. Nebo parazity. Nebo mozek.
„Ne, rakovinu varlat si vezmu já.“
„Technicky tam mám co dělat víc než ty.“
„Jak to?“
„Protože já narozdíl od tebe ty koule fakt nemam.“
Takhle to začíná a vlastně i končí. Hlavní hrdina je sužován insomnií, jednou z nejtěžších forem nespavosti. Také trpí závislostí na majetku, na svých věcech. Bez nich to totiž není on. Proto je to slušný muž se zajímavou prací. Vlastně je hodně nemocný. To se ovšem změní v den, kdy se seznámí s drahým Tylerem, jeho budoucím nejlepším přítelem, se kterým založí Klub Rváčů. A o co jde v Klubu Rváčů? Stát se sám sebou. Aby mladí muži uzavření v uniformách, práci a slušných životech pravých otců, manželů a všech těch sociálních rolí, které nám klade na ramena společnost, mohli vypustit na pár minut to zvíře v sobě. Proto se o Klubu Rváčů nemluví. Proto si tam nehledáte přátele. Protože když s někým mluvíte v Klubu Rváčů a pak ho potkáte na ulici, jsou to dva rozdílní lidé. Všichni jsme totiž schovaní za oponou a těžce nás děsí představa vyjít na světlo.
„Jsme průměrný děti historie. Lidi, který jsou k ničemu. Nezažili jsme válku, velkou depresi. Naše válka je duchovní válka. Naše deprese je náš život. Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak… my si to uvědomujeme… a začínáme bejt dost vzteklí.“
Tak co. Jste taky jenom otroci?
E. K.
0
