Stará literatura, od Homéra až po modernější autory, Čapka nebo třeba Rollanda, nikdy nepatřila u mladší generace mezi oblíbenou literaturu. Já sama se často setkávala s názory, že taková literatura je nudná, klišoidní a mnohdy nemá moc co nabídnout. Dokonce jsem tomu jeden čas tak moc věřila, že čtení klasiků pro mě představovalo neuvěřitelné utrpení.
Jenže ono tomu tak ve skutečnosti vůbec není. Stačí se trochu vcítit do stylu psaní, který, uznávám, nemá moc společného s psaním dnešních autorů, ale o to je to vlastně celé zajímavější. A nutí vás to dávat pozor celou dobu. Číst si pasáže znovu, než je pochopíte. Což není pro každého, ale věřte nebo ne, s každou další přečtenou knihou máte lepší ponětí o světě. Lidech. Činech a skutcích.
A to je to, co vás dokáže naplnit. Ovšem dnešní článek není o mém vztahu ke klasické literatuře, i když by se to mohlo někomu zdát, ale o dílech, která ve vás mohou vyvolat spoustu emocí. Která vám toho mohou hodně do života dát, která vás donutí se zamyslet a která tak trochu zapadla v čase nad vyzdvihovanými díly jako je Vojna a mír nebo Pýcha a předsudek.
Kulička – Guy de Maupassant
Kulička je pro mě dílo, které mě donutilo se zamyslet nad lidmi. Nepřímo rozebírá a vyobrazuje stereotypy lidí, vztahy k nižším vrstvám a využívání ostatních ke svému vlastnímu prospěchu.
Děj se odehrává ve Francii, kde spolu různí lidé cestují kočárem. Mezi nimi i Kulička, žena ulice s nemravným povoláním. Nikdo nezná její jméno, všichni jí říkají jen Kulička. Je obětavá a důvěřivá, což dává ostatním možnost s ní manipulovat. A o manipulaci je celá hlavní zápletka.
Možná, že bych toho řekla i víc – ano, o ději jsem toho neřekla zrovna dvakrát hodně – ale celé dílko má nějakých padesát stránek, takže delší být ani nemůžu. Ne bez toho, abych vyzradila celou zápletku, její rozuzlení i konec, díky kterému jsem se celé dílo rozhodla zařadit do článku – pokud nemáte vyloženě odpor k ukecaným knížkám bez výraznějšího akčního děje, přečtěte si Kuličku. A zamyslete se nad tím.
Nechováme se k sobě tak často? A je to správně, nebo ne? Když to vidíte u ostatních, ne u sebe, neděláte někomu tohle i vy?
Evžen Oněgin – A. S. Puškin
Tenhle příběh sice nezapadá do těch, co jsou ztraceny v čase, jelikož je podle něj natočen i film, často je zpracováván divadelně a jsem si jista, že mnozí z vás ho znají – alespoň podle názvu, avšak stejně ho zařadím.
Veršovaná knížka, která ukazuje lidskou proměnu. A to, co jsme mohli mít, kdybychom se rozhodovali správně. Uvažovali nad tím, co děláme. Nesnažili se dostat něco dávno ztracené, díky čemuž zničíme život dalším lidem.
Děj se odehrává z větší části na ruském venkově, kam přijíždí Evžen Oněgin, znuděn svým životem ve městě. Vlastně znuděn životem jako takovým. A možná proto, aby se nudit přestal, začne na venkově intrikovat – což má za následek zlomené srdce jedné dívky a smrt muže, jenž měl celý život před sebou. Čekáte, že ho něco takového zdrtí a on bude litovat své minulosti? Na to odpověď nedám, zkuste se tam sami dočíst – no a co, že je to veršované a složitější na čtení, právě o to je to totiž krásnější.
A to z vás, kteří mají vyloženě averzi k veršům, zkuste alespoň film. Předá vám sice jen polovičku toho, co celé dílo říká, ale i ta polovička může být zásadní.
Maska červené smrti – Edgar Allan Poe
Poea pravděpodobně znáte – Jáma a kyvadlo nebo třeba Havran, známá díla známého spisovatele. Za mě dobrá (Havran lepší v originále než překladu, protože ač se překladatelé snaží, na anglickou verzi to nemá,) ale ne ta nejlepší. Což je sice subjektivní, ale dává mi to možnost představit i méně známou povídku Maska červené smrti.
Představte si – na zemi řádí mor. A vy máte jeden silný pud, přežít. Vypravíte se proto do odlehlých míst se svou družinou a uzavřete se před okolním světem. Koho by zajímalo, že ostatní umírají, když vy, zrovna vy, máte možnost přežít? A ještě se u toho zabavit?
Tato povídka není dlouhá, vlastně je kratší než dvě dílka nahoře. Doporučuji i slabším čtenářům, jelikož se to dá přečíst opravdu hezky. Detailní popisy vás naprosto vtáhnou do děje, ovšem ne moc, ne natolik, abyste se stihli začít bát.
Stejně jako u předchozích zmíněných, i tady je na konci něco, co vás donutí přemýšlet – je možné uniknout něčemu, čemu se zdánlivě uniknout nedá? Nebo si vás to najde, ať se schováte kdekoliv?
Muži v ofsajdu – Karel Poláček
Nakonec zavítáme ještě i k nám domů. Na odlehčení si dáme komedii, která po takové spoustě přemýšlení přijde vhod. Začnu tím, že jméno spisovatele vám asi úplně neznámé nebude. Bylo nás pět, to minimálně všem Čechům v mém věku něco říkat musí, jelikož to obsahuje povinná četba snad každé školy. Jenže hádejte co, ani tohle natolik propagované dílo nepovažuji za to nejlepší, co autor vyplodil.
Vlastně ani Muže v ofsajdu nepovažuji za to nejlepší, ale na zakončení dneška to je dobrá věc.
Děj táhnou povětšinou starší mužské postavy, které spojuje jedna věc – láska k fotbalu. A zároveň je rozděluje, protože ne všichni fandí stejným klubům. To vede ke spoustě vtipných situací, kterým se budete smát, i když sportu stejně jako já vůbec nerozumíte. Hlavně tedy fotbalu.
Celá knížka je taková roztomile vtipná, úplně jiná než Bylo nás pět, ke kterému jsem se musela nutit – ale tady mi čtení šlo samo. A vidět příběh na divadelních prknech můj kladný postoj jen potvrdilo, protože tak moc jsem se nebavila dlouho – za což můžu vděčit skvělým výkonům herců mladoboleslavského divadla, které také doporučuji. A chápu, že vy ze Zlína a Olomouce nebo třeba Slovenska to sem máte poněkud z ruky, ale pokud ve vašem okolí nějaké divadlo hru uvede, určitě to zkuste. I špatná zkušenost je zkušenost a aspoň rozšíříte své kulturní zážitky o návštěvu divadla.
A nebo si pusťte film, který je sice starý a černobílý, ale to mu na kvalitě neubírá.
Tímto jsme se dostali ke konci dnešního článku, který vás, aspoň někoho, doufám, inspiroval k přečtení si nějakého z děl. Protože i přesto, že jsou méně známá, pozornost si zaslouží – a to nejen tu moji.
Nikol
0
