Rozhovory jsou super. Dělá mi radost se pohybovat po hradu a zkoumat nejodlehlejší místa, která jen tak nenavštívím. Tentokrát moje kroky vedly k mrzimorskému kolejnímu, o jehož kabinetu jsem slyšela až až, no nikdy jsem se tam neukázala, protože nebyl důvod, že jo. Tentokrát už asi prostě nastal čas to tam okouknout, takže hurá do toho!
Popravdě, čekala jsem snad všechno, ale ten nahnědlý chlupatý koberec, který se táhl po zemi, mi přišel dost kýčovitý, ale co už, každý má jiný vkus. Řekla bych, že dominantou celé místnosti by mohl být právě ten podivně malý krb s plápolajícím ohněm uprostřed léta. Klasické vybavení, dvě křesla, malý stůl s kopou papírů, prostě… Nic zajímavého.
Za to Lewis s tou svojí ostřílenou frází “Dobrý den slečno, tak se u mě posaďte, dáte si čaj nebo něco jiného?” zaujal o trochu víc. Ačkoliv je to teda kolejní, jeho hlavu jsem letos o prázdninách asi ještě neviděla. Chvíli jsem dost zmateně hleděla na tu jeho palici s blonďatým melírem. Sama moc dobře vím, že mnohým mým vrstevnicím se podlamují kolena, když ho vidí, ale viděl ho někdo už v tomhle? Gumové černé pantofle, bílé triko, červené kraťasy… No, nedala jsem si nic. Když jsem pocítila ten koberec pod nohama, proběhl mi mráz po zádech. Raději sem pacla na jedno křeslo, vytáhla blok a začala s otázkami.
Proč jste vlastně šel učit do Bradavic, když jste dle vašich oborů a zkušeností spíš toulavý pes?
Proč? Tak já ani pomalu sám jako nevím. Vzniklo to tak, že jsem byl na cestě domů, do Ameriky, a řekl jsem si, že si udělám zastávku v Londýně, kde padl můj zrak na inzerát ohledně toho, že do Bradavic hledají profesora. Tak jsem po tom sáhl, to víte, mám rád výzvy, a tohle je výzva. Řekl jsem si, že je možná třeba trochu zpomalit a zkusit něco jiného než cestování. Vlastně jsem ani nevěděl, jak dlouho tady budu, přeci jen jsem mladej a nikdy jsem neučil, takže jsem to neplánoval na nějak dlouho. Ale lehce se to zvrtlo a teď jsem kolejní.
Jestli si teda skoro ve třiceti myslí, že patří ještě mezi mladé, tak gratuluji, já si připadám stará už teď. Celou dobu se na mě usmíval, usmíval se celou dobu, co mluvil, a nakonec jsem si řekla že si svoje poznámky o jeho věku nechám pro sebe. Pro jistotu. Nechci ho rozbrečet.
Litujete, že jste kolejním té prý nejdivnější koleje?
Nelituji. Já jsem naopak rád, že mi to bylo nabídnuto. Po půl roce působení mi byla nabídnuta tak zajímavá pozice a ještě větší výzva, než kterou jsem si šel vyzkoušet. Mrzimorští studenti jsou něčím jiní, ale to je podle mě každá kolej, v něčem tak trochu jiná, nebo jak jste řekla vy, divná. Takže nelituji, že jsem kolejním té nejlepší koleje, nebo jak že vlastně zněla ta otázka?
Jo tuhle otázku jsem pokládat nechtěla, protože si myslím, že každá kolej má svoje divné, ale popravdě, zahřálo to u srdce – zvláště s tím jeho úsměvem. Ehm.
Nedá se nevšimnout toho, že jste pohledný, kolik milostných dopisů jste od profesorek – nebo snad i studentek – už stihl dostat?
Upřímně, od profesorek hromadu, každý den se přehrabuji poštou a kupou bonboniér. Ne, dělám si jen legraci. Pár dopisů se jako našlo, to je pravda, ale mnohem více jsem jich objevil v testech nebo v úkolech, kde byly jako zaškrtány nebo rovnou nenápadně zakomponovány. Ale já jsem to vždy rozluštil. To víte, takové věci vás vždy potěší, jen příště by to k tomu chtělo i ty bonboniéry, no.
No, pane profesore, jestli si tohle vaše obdivovatelky přečtou, asi vám příští rok nasadím povinné tréninky a běh okolo školy, jinak nám po hordách čokolády ztloustnete.
(Já se popravdě ani nedivím, že z něj jde každá druhá do kolen.)
A když už jsme u studentek, vezměme to obecně, co vaše životní láska? Existuje vůbec nějaká žena, co by vás mohla dostat do chomoutu?
To je velmi zajímavá otázka. Určitě taková žena existuje, zda jsem jí už potkal, kdo ví. A co se týče životní lásky, tu jsem asi ještě nepotkal, jinak bych v tom chomoutu už dávno byl, ne?
Spokojené, holky? Pořád je k mání! Takže si to pamatujte, bonboniéru a máte šanci.
Prásknete nám tu nejtrapnější věc, která se vám za pobyt v Bradavicích stala?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak mě nic moc nenapadá, nebo aspoň ne za poslední dobu. Jednou na začátku jsem suploval hodinu, na kterou jsem se oblékl tak nějak halabala, a pak jsem šel učit dějiny a hodil přes sebe černý plášť, aby to jako nějak vypadalo. Jenže plášť mě zradil a můj módní výstřelek byl hned popsán v jednom z článků. Nic jiného mě asi nenapadá.
Čekala jsem něco víc peprného a popravdě mu to nevěřím, určitě zažil něco trapnějšího.
Kdybyste měl jmenovat vašeho nejoblíbenějšího kolegu, kdo by to byl?
Lehce jsem ho upozornila, že jestli vytasí jméno Davenporta, tak mu bodnu asi brk do ruky. S naprosto klidným úsměvem.
Tak když nemůžu říct pana Davenporta, tak jednoznačně Floydová. Teda, jestli se počítá jako kolega, vlastně, teď už je to paní ředitelka, ale loni byla ještě kolegyně. Moc jí přeji ten post a snad tam vydrží dlouho.
Počkat cože? Lewis a Floydová? Buďme upřímní, loni se kolem něj motalo tolik ženských, ale Floydovou jsem neviděla. Kam zmizla jeho vlková?
No a pro změnu, kdo vás ve vašich řadách kolegů nejvíc děsí, nebo teda ke komu máte největší respekt?
No, upřímně, většina kolegů je jako super a zároveň mě trošku děsí, já za svých mladých let profesory neměl rád, asi mi to ještě zůstalo. Třeba paní profesorka Trelawneyová, viděla jste někdy ty její brýle? Celkem jako děsivý. A když tady byl ještě pan profesor Snape, tak jsem se mu taky celkem vyhýbal, protože jsem nechtěl uklouznout po tom omastku, který mu tekl z vla… Eh teda… Cože? Na co že jste se ptala?
Trelawnejka děsí většinu lidí – hned jsem ho ujistila – a u Snejpa jsem se musela zasmát, páč to máme podobně. Každopádně pokud je Trelawnejka jeho největší „strach,“ asi ještě nepotkal Cracknellovou a Blairovou. Snad ani nepotká, nechci aby nám utekl, po dlouhé době jsem ráda za kolejního kterého máme.
Přemotám-li nit zpět na osobní život, nemáte mladšího bratra? Tak přibližně v mém věku? Blbá otázka, já vím, ale zeptat jsem se musela, ne pro moje zjištění, oni mě k tomu donutili!
Mladšího bratra nemám, jsem ze sourozenců nejmladší. Ale mám neteř, která by měla někdy v blízké době nastoupit jako studentka do Bradavic, kdy přesně, to netuším, ohledně věku všech svých příbuzných nemám moc přehled.
Po jeho kratším výbuchu smíchu a mém naprosto červeném obličeji jsem byla schopná se ještě tak maximálně omluvit a dopsat si poznámku do sešitu – holky z redakce budou zklamány (já ne – pozn. kor.) Když jsem tak projížděla další otázky, vyškrtala jsem vše o panu táborníkovi, Leyle a tak podobně, načež mi zůstala viset jedna poslední.
Jaký máte názor, pocit, nebo tak něco z toho, že se Vy-víte-kdo vrátil? A nezkoušejte mi lhát, protože jestli si ministerstvo nehraje nějaký živý divadlo a neděsí hordy neposlušných studentů, tak ho vidělo hodně lidí na vlastní oči!
Uhm. Dobrá otázka, slečno Rositto! Jaký na to mám názor? Asi žádný zvláštní, zlo tu vždy bylo a vždy bude, my se na něj musíme jen připravit a držet pospolu. Necourat se nikde sami a když už, tak umět pořádně bránit sebe a snad i ostatní. Ale v Bradavicích je vždy bezpečno, stejně i tak se mějte vy a i všichni, co to budou číst, na pozoru. Kdyby se vám něco nezdálo, jak tady, tak i doma, mluvte o tom, kolikrát na nás nebezpečí číhá a ani o tom nevíme. A hlavně, nikdy na nic nejste sami, to si pamatujte! A pocit? No, občas se mi jako ježí chlupy na zátylku, ale to asi nebude z toho.
Čekala jsem že mě s tou otázkou vyrazí hned ze dveří, protože málokterý profesor o tomhle tématu chce mluvit otevřeně se studenty, ale co jim zbývá, že? Jsem jak v pomykově. Je tady opravdu bezpečno, jak tvrdí? Tak ráda bych mu věřila, a přesto… Kdesi hluboko ve mě je velká pochybnost.
S tichým rozloučením jsem se rychle odebrala pryč, a popravdě? Už se tam snad nebudu muset vracet, ten koberec je dost… Divný.
S pozdravem ta žlutá,
Rositta Wildhejmů