Už jste někdy koukali do misky kukuřičných lupínků a přemýšleli nad tím, kdo s touhle božskou manou vlastně přišel? Koho napadlo brutálním způsobem zamordovat zrníčka kukuřice a splácnout je do podoby zlatavého a křupkavého kukuřičného lupínku? Jo? No, tak to si najděte jinde, protože tohle jsou dějiny ČAR A KOUZEL, nikoliv dějiny snídaňových cereálií. Ale přiznejme si, že by to bylo kůl. Nicméně i tak, rozhodně bude jistě zábavný zjistit, kdo přišel s kouzlem na stavění hradů z písku.
Znáte všechny ty možné teorie o vzniku hradu? O bradavických zakladatelích? Můžeme vám vyprávět sáhodlouhý příběh plný dramatu, zvratů, přátelství, lásky a zrady. S přehršlem zápletek a těžkých životních osudů. A nebo vám prostě řeknem, že bylo nebylo, sešla se partička čtyř kouzelníků, a ti založili školu. Tradá! Na co bychom vám to vyprávěli, když můžete jít právě na hodinu, kde se tohle dozvíte? A nejen to! Chtěli by jste zjistit, kdy upálili první čarodějnici, kdy přesně profesor Snape přestal mýt své vlasy a kdy byl poprvé otevřen obchod Ollivandera odkud jisto jistě každý z vás má hůlku? Co tak něco o skřetích válkách kvůli pokladům a něco málo o obrech žijících v rezervaci? Pokud se rádi rýpete v minulosti a libujete si v předhazování toho, co vaše drahá polovička slíbila udělat nebo řekla před třemi měsíci, šesti hodinami, dvaceti pěti minutami a čtrnácti vteřinami, pak vězte, že během hodin dějin čas a kouzel se budete moct porýpat do alelůja. A možná ne jen v minulosti. Né, važně. Víte jak jsou takoví ti lidi, co se brodí v písku a zametají ho štětečkem? Jo. Není to boží? Já teda nevím, jestli jak účinná je technika lochtání štětečkem k probuzení a zmrtvýchvstání nějakého kostlivce, ale pokud jim to funguje, tak proč ne.
A pak občas během hodin nastane taková chvíle, kdy se na stole objeví záhadná krabička, kterou se jistý nejmenovaný Nebelvírčan (Ahoj Brájene!) rozhodne sprostě osahávat. Krabička se přirozeně nenechá, že jo, ještě aby jo. Nikdo nebude osahávat nevinné krabičky, perverzák jeden! Hodí víčko na ramínka a začne utíkat. Nakonec se ovšem rozhodne pomstít celému lidstvu -nebo minimálně přítomnému studenstvu. Z krabičky vyklube pěkná potvora (jakože ta krabička je potvora, ne že by se z ní něco vyklubalo… i když by to bylo sakra boží), protože nám všem naplive do dlaní náhrdelníky a přenese nás kdo ví kam. Představte si normální situaci, kdy se vám na těle zjeví druidský šat, a vaše tělo a mysl přepadne stařecká demence, nebo nadání pro básně či až moc přechytralá hlava. Do toho vám zapálí barák, objeví se obří drak a nikdo nevymyslí cestu k útěku. Nakonec si jeden z vašich spolužáků rozhodne omlátit tělo o stěnu a přesně v tom momentu se ocitnete v učebně a von se seznámí se stěnou učebny pěkně zblízka, tělo na tělo. Rozmázne se na ní jak palačinka na stropě. To byla strašně fájn hodina.
Loni tyto hodiny učil profesor, který letos již neučí a jelikož je půl roku za námi, představíme profesorku Floydovou, zástupkyni ředitelky, která učí i letos. Ač je skvělá jak chce, je taky strašně přísná. Na vyjádření jsem urvala naší starou známou Adelle Martell, která skoro na kolenou prosila, aby mi to vyjádření mohla dát místo Bowena.
Dějiny jsou úplně boží! Tedy… S profesorem Darklynem mi přišlo, že jsme s historií šli trošku více do hloubky, ale zase na druhou stranu to občas bylo krapet nepříjemné. S profesorkou Floyd je to takové pohodové, klidné – většinou – pokud se nás zrovna nesnaží zabít drak. S profesorem Darklynem byly hodiny takové méně nebezpečné, více jsme se zajímali o historii a skutečně jsme se snažili naučit věci pro nás důležité. Většina hodin mi přijde, že se snaží být více zábavné než užitečné, což je škoda, protože učení je strašně fajn! Na druhou stranu s tím, že jsem na Dějiny chodila už oba předchozí roky, mám teď celkem dost náskok před ostatními. Hodiny mi přijdou v pohodě a profesorka se snaží, jsme ráda, že nás učí zrovna ona, myslím že nikoho lepšího tam za profesora Darklyna dosadit nemohli. Na hodiny chodím ráda a dokonce jsem měla spolu s Brownovou jednu hodinu odučit, ale nakonec na to nedošlo, protože se profesorka Floyd nedostavila. To byla hodina trošku… Akčnější, byl to ten drak. To vlastně tedy nebyla chyba profesorky, ta nás zatím neposlala nikam aby nás něco zabilo. Ale i ta hodina byla fajn, jen to bylo… Fakt trapné. Ale! Vraťme se k porovnání kantorů.
Profesor Darklyn se ke konci minulého roku změnil a hlavně jsme mohli vidět úryvky z jeho života než skutečnou historii, ne že by mi to vadilo, v jeho vzpomínkách byl i můj prastrýc, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Ale na druhou stranu pil a nacházeli jsme ho po těchto iluzích zraněného a následně jsme ho museli doprovázet na ošetřovnu nebo volat jiného profesora. Přišlo mi to… Hodně silné a těžké na zvládnutí. Hodiny před tou nehodou s obry byly perfektní, bavilo mě na ně docházet a hodně jsme se naučili. Oproti tomu jsou hodiny s profesorkou Floyd uvolněnější a takové svým způsobem obyčejnější než ty s profesorem Darklynem, možná je to proto, že takovéto hodiny – uvolněné, hravé a tak – má i dost dalších profesorů. Ne že by mě lákalo zažívat zase ty psychicky vypjaté hodiny, ale bylo to něco jiného.
Tento článek vás má přesvědčit o tom, že dějiny čar a kouzel, ač se to tak může zdát, nejsou nudným předmětem. A že my vám to tu rozhodně neříkáme proto, že nad námi stojí šéfredaktorová s výhružným pohledem a kontroluje, abychom u toho článku zase neprospaly týden nebo dva, jak jsme se u něj skvěle bavily. Nene. Pamatujte, že minulost nám může přinést mnohé! Ponaučení, zkušenosti a výmluvy k tomu, že bdělost během hodin jste zkrátka po svém prapraprapraprapraprapraprapraprapradědečkovi z druhého kolene otcovy sestřenice z matčiny strany nepodědili!
U dalšího dílu se na vás těší,
(snad dřív než po vykopávkách)
ta šprťácká a ta s těma botama
R.Wildhame & E. Turner