VAROVÁNÍ: ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY K SERIÁLU
Čaj, rum, bum! Tak zní začátek oblíbené dětské hry, kterou jistě většina z nás hrávala – mezitím, co zvolená osoba X odříkávala tuhle říkanku, zbytek dětí se pokusil k osobě X dostat co nejblíže, avšak pozor! Jakmile se osoba X otočila, nikdo se nesměl pohnout. Kdo tak učinil, byl ze hry diskvalifikován…
Takto ji všichni z nás známe, že? Nevinnou, zábavnou hru. Je ale čas to vzít z trošku jiného soudku – co kdybych vám řekla, že taková cukr, káva, limonáda vám může zajistit, že už do konce života nemusíte pracovat? Má to jednu jedinou podmínku – musíte vyhrát.
Squid game (neboli Hra na oliheň) je korejský seriál, který je dostupný na Netflixu (mimo jiné) a získal si neuvěřitelný ohlas lidí po celé zeměkouli. Popis zní vlastně docela nevinně, že ano? O čem ten seriál je? Proč je tak populární a proč má omezení 16+? Série her, které hrají (nejen) korejské děti odpoledne na hřišti a které mohou životním ztroskotancům splatit dluhy a dát nový začátek díky ohromné výherní částce, která činí 45,6 miliard wonů. Jak už to ale u her bývá, výherce může být pouze jeden.
Sázky, dluhy, řešení
Seong Gi-hun je dospělý rozvedený muž žijící se svou matkou v zapadlé čtvrti. Má malou dceru, která bydlí s jeho bývalou ženou a jejím novým přítelem v lepší části města. Nejen, že Gi-hun už na první pohled vypadá poněkud žalostně, ale jeho život je ještě žalostnější – práce mu nevydělává a sotva má na to, aby si mohl dovolit večeři pro dceru na její narozeniny. Okrádá o peníze svou starou matku, je až po uši v dluzích a i přesto si nenechá ujít dostihové sázky, doufaje, že vyhraje takové množství peněz, o kterém se mu ani nesnilo. Bohužel, život není pohádkou, a tak poté, co vyhraje sázku, peníze ztratí, když snaží se utéct vymahačům dluhů a mafii, které dluží miliony. Ti z něj po krátké (a ne zrovna přátelské) diskuzi vymámí podpis na listnu, že se vzdává veškerých práv na svou osobu – a tím naše hra začíná.
Gi-hun si ze zoufalství na zastávce zahraje hru a získá vizitku od tajuplného muže, který vzápětí zmizí. Lákavá nabídka získání peněz za hry je více než přesvědčivá, aby vzal svůj osud do hrsti a zatelefonoval na číslo, které je na vizitce. A tak se všichni lidé, kteří vizitku obdrží a rozhodnou se tomu dát šanci, ocitají se na zcela neznámém místě – v tajné budově na skrytém ostrově. To ale není vše, každý z nich má na sobě číslo a dohromady jich je čtyři sta padesát šest. Čytři sta padesát šest lidí, které spojují dluhy. Čtyři sta padesát šest hráčů, kteří se budou účastnit šesti her – a jen jeden z nich z této herní série vyvázne živý.
Šestkrát a dost
Série her setává ze šesti her, které v Koreji (alespoň kdysi) hráči hrávali jako děti.
První hrou je „Red light, green light“, červená-zelená nebo také cukr, káva. limonáda. Ta eliminuje nevětší množství hráčů, téměř polovinu. Pravidla jsou jasná, za časový úsek musíte stihnout dorazit za cílovou čáru a pokud vás panenka zastihne v pohybu, zemřete.
Druhou hrou je tzv. „Ppopgi“. Jedná se o zkaramelizovanou placku se symbolem (např. hvězdou), který musí hráč vyříznout pomocí jehly za určitou časovou dobu. Kdo to nestihne včas nebo se mu kousek sušenky ulomí – zemře.
Třetí hrou je „Tug of war“. Je to vlastně téměř tak snadné, jak jen přetahovaná může znít. Dva týmy, provaz a dvě visuté plošiny několik metrů nad zemí. Asi je jasné co hrozí týmu, který prohraje a spadne tak z ohromné výšky…
Čtvrtá hra, se kterou se série pomalu blíží ke konci, jsou populární a ne zrovna novodobé kuličky. Každý hráč musí utvořit s někým dvojici a každý z nich dostane sáček s deseti kuličkami, které musí od své dvojice získat. Paradoxně se nesmí použít násilí k tomu, aby jeden z hráčů získal všechny soupeřovy kuličky. Ale proč je připravit o tu radost z toho, že kdo prohraje… Zemře?
Pátá hra se nazývá „Glass stepping stones“ a jedná se o most vyplněný skleněnými tabulkami, který se nachází ještě výše než visuté plošiny. Jedna tabulka je z pevného tvrzeného skla a druhá z obyčejného, které se prolomí téměř ihned. Tik ťak, na přechod mostu máte celkem šestnáct minut. A to pro všechny hráče.
Šestou a finální hrou, do které sice původně postoupí hráči tři, ale dostanou se k ní pouze dva, je ta, jejíž název seriál nese – Hra na oliheň. Hraje se na hřišti, kde je v písku (či hlíně, blátě, …) vyobrazena „oliheň“ – čtverec, nad ním trojúhelník a nad tím vším kruh. Dva hráči (původně týmy) se postaví jeden proti druhému a každý z nich zastává funkci – jeden obránce a jeden útočník. Útočník se musí dostat až ke kruhu a udržet se v něm, čemuž se ale obránce musí snažit zabránit ze všech sil.
Nereálné? Nemyslím si
Myslíte si, že je to celé natolik absurdní, že by se to nikdy nemohlo stát? Věřím tomu, že poselství, které nám hra na oliheň dodala, je jasné a na dnešní dobu reálné až příliš. V jistých sociálních vrstvách to tak je. Jsou mezi námi lidé zadlužení až po uši. Lidé, co se chtějí změnit a nemohou. A nebo naopak – jsou nenapravitelní. Dává nám to hrozivé vědomí toho, že v dnešním světě je za peníze úplně všechno, dokonce i smrt. Za vše se platí a vše lze koupit. A to mě přivádí k jedné otázce na Vás, moji drazí čtenáři Sonoru…
Čeho všeho jsou lidé schopni pro peníze?
Za Sonorus,
Iris
0
