Už několikrát jsem soužil vlastní hlavu otázkou, co by bylo. Kdybych nebyl takovej srab? Kdybych se prostě byl schopen zvednout ze svýho zadku, dojít za ní a říct jí, co mi celou dobu leží na srdíčku. Že mi souží mojí hlavu každý ráno, co vstanu. Že jí nemohu vyhnat z hlavy, co chodim po škole. Že po večerech ulehám s myšlenkou na ní.
Je jako pijavice. Zakousla se mi do srdce, udělala mi díru v hlavě, zasadila mi tam brouka a já nejsem schopen se jí zbavit. Píšu pro ní milion slov, zapomínám na důležitý věci, občas i na přátele. Jenom pro ni.
Je jak infekční choroba. Nejde se jí zbavit. Zkoušel jsem to všema způsobama. Chodil jsem běhat ráno do zimy. Cvičil jsem hodiny. Dokonce jsem se pokoušel i zavřít v pokoji a prostě z něj nevylejzat. I tak infikuje moje sny. Sobecká mrcha. Prostě nejde setřást. Strašně moc jsem se snažil, dokonce jsem kvůli ní i na jeden rok vypadnul, ale… Prostě to nejde.
Nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu nic, jenom se pro ní soužim. Je to dost bolavý a zároveň dobrodružný, protože vim, že se díky ní prostě neztratim. Vždycky budu mít sílu pokračovat dál, protestovat proti tomu, jak se mnou ta ženská mává. Budu schopen najít nějaký vlastní uvědomění, nějakej vlastní cíl, abych ji obehrál, abych nebyl ten poslední, abych neprohrál.
Abych řekl pravdu, jsem trochu zděšenej faktem, že mi zbejvá poslední rok s ní. Pak jí prostě ztratim. Možná proto, že jsem debilní, možná proto, že nikdy nebudu schopen vstát a vyslovit se. Těšim se každej den, až ji uvidim a za to jí nenávidim, ale je vlastně jediná, kdo mě nutí něco dělat.
Ach ta výuka.
Co by bylo, kdybych sebral odvahu a fakt s ní seknul?
S. W.
