Starořímský vojevůdce Julius Caesar byl známý svou rázností, odvahou a strategickým myšlením. Co byste ale řekli tomu, kdybychom vám prozradili, že jeho překročení řeky Rubikon nebylo ani tak promyšlený taktický tah, jako spíš dílo jedné poťouchlé kletby?
Historické záznamy vědí o jeho slavném výroku „Alea iacta est“ (Kostky jsou vrženy), ale málokdo ví, co se doopravdy stalo… a proto vám, milí čtenáři, vyjevíme, co magihistorikové objevili v nedávno nalezených a velmi pečlivě šifrovaných denících samotného velkého Julia!
10. ledna roku 49 př. n. l. stál Caesar se svými vojsky na břehu Rubikonu. Vracel se tehdy ze svého úspěšného tažení v Galii, kde si podrobil tamní obyvatelstvo; správně měl své vojsko rozpustit před překročením řeky. Dosud to ale neučinil a váhal, zda překročit řeku a začít tím občanskou válku.
Zatímco vojsko odpočívalo a čekalo, jak se jeho velitel rozhodne, Julius přecházel po břehu a hluboce přemýšlel. To však netušil, že jeden z jeho důstojníků, Sextus Maximus, je nejen kouzelník, ale také velký vtipálek. Čekání ho už nudilo, a tak se rozhodl zpestřit si čekání malým vtípečkem. Nenápadně namířil na svého velitele hůlku a…
A Caesar zakopl pod vlivem klopýtací kletby. „Ale – JAK?! Á, děs!“ vykřikl při tom, divoce se rozmáchnuv rukama, aby udržel rovnováhu. To ale netušil (a netušil to patrně ani Sextus Maximus), že si to netrpěliví vojáci vyloží po svém.
„Správně, veliteli! Alea iacta est!“ zahulákal jeden.
„Víme, co máme dělat!“ vykřikl druhý, a než se chudák klopýtající Caesar nadál, jeho vojsko už se valilo směrem, kterým bezděky ukázal, když rozhodil rukama.
Tímto se fakticky stal nepřítelem republiky, jeho sok, Pompeius, zděšením prchl z Říma, přesvědčený, že si s ním jde Caesar vyřídit účty. A při tom za to mohl jen nevinný žertík!
Vzpomeňte si na to, až zase jednou uslyšíte slovní spojení „překročit Rubikon“. Někdy totiž nejsou vrženy kostky, ale Caesar.
6
