Abych neotravovala pořád ve stejné nemocnici, tak jsem si na dnešek připravila článek z prostředí kouzelnické nemocnice зелена болница. Tedy Zelená nemocnice. Zjistila jsem také, že se ředitelka svým druhým jménem – tedy příjmením, jmenuje Zelená. Proto asi зелена болница. Skoro nikdo tam nebyl. Občas se tam sice nějaký človíček objevil, ale pokaždé to byl lékouzelník a ne nakažený. Po chvilce si mě všimla ředitelka a „přivítala mě s otevřenou náručí„. Pak mě vzala do i své kanceláře a chvilku jsme si na téma dračích spalniček povídaly. Jakmile jsem se jí však zeptala, kolik je v této nemocnici nakažených, jen se zasmála. „Okolo dvaceti, až dvaceti pěti. Lidé tady totiž…

„Dračí spalničky jsou téměř epidemicky rozsévány a vůbec to není chyba lékouzelníků. Lidé se začnou kontrolovat až poté, co se projeví první příznaky a ani o sebe lépe nepečují.„Tak tuto větu jsem uslyšela jako první, když jsem vešla do stejné nemocnice jako minule, když jsem dělala rozhovor. A to, co jsem viděla, bylo ještě horší. Všichni pracovníci tohoto institutu přebíhali z jedněch dveří do druhých. Jeden do mě dokonce omylem strčil tak, až jsem spadla a on si toho v tom spěchu ani nevšiml. Docházely sem chumly nových lidí s dračími spalničkami a já na to všechno jenom zírala jako na zjevení. Vypadala jsem asi trošinku hloupě, ale mnohem hloupěji,…