Stejně jako příroda se probouzí i všechno živé na hradě a vypadá to, že i ti, o kterých jsme ještě v tomto roce neslyšeli se konečně dostávají do popředí a hrají hlavní role ve svých vlastních dramatech. Ať už jsou milostná, rodinná či přátelská. A proto se pojďme společně podívat co přinesly dny minulé.
Ještě předtím mi ale dovolte reagovat na to, co se šušká po hradě. Doneslo se mi, že nejste spokojeni s tím, že si některé pikantnosti nechávám pro sebe, a to i přesto, že přímo křičí a touží být viděny, slyšeny a čteny. A ano, skutečně to dělám, ale věřte, že každá pikantérie se dostane na světlo světa ve správný čas. A pokud máte přece jen problém, mile ráda vás právě teď odkážu na poštovní schránku našeho šéfredaktora Sonoru a mého chlebodárce – Theodora Smitha. Ten má totiž jediný právo zasahovat do mých článků, a přestože respektuje mou svobodu projevu a nedělá to, právě u něj můžete reklamovat všechno, co se vám na mé práci nelíbí. Je ale dost možné, že vaše stížnost někam zapadne, nebo bude vyřešena k vaší nelibosti. A věřte mi, drazí čtenáříčci, nikdo si nechce znepřátelit Drbnu! No, tak to jen k tomu, že vím skutečně všechno, nic neignoruji a všechno si pečlivě zaznamenávám – i připomínky k mé osobě. Ale teď už dost řečí, jdeme na drby!
Havrani měsíce!
A ještě taky jeden úspěšný jezeveček. Ano, tak by se dal nazvat teprve dvanáctiletý Scott Fraser. Ten se totiž na valentýnské akci postaral o pořádný rozruch, když začal všemožně loudit a mámit polibky od přítomných dam. A protože mrňousek umí žadonit asi pořádně, úspěch měl hned několikrát. Jako první ho olíbala hvězda minulého dílu, havraspárská Nerissa. Drzounek Fraser si přitom ještě pěkně nadiktoval, jak má taková valentýnská pusinka od jeho oblíbenkyně vypadat a že by se spokojil s jednou? To tedy ani nápad! Od Nerissy totiž vyfasoval hned dvě. A lapená do sítí dětské roztomilosti skončila i další havraspárka, Ophelia Slaughter. Ta totiž taky následovala pokyny dvanácti letého jezevečka a líbla ho přesně tam, kam si přál. No, tento malý Fraser ale rozhodně nebyl jediným úlovkem těchhle dvou modrých víl.
Zdá se, že letošní rok se nese ve znamení prvních odvážných krůčků mladých havranů mimo rodné hnízdo kolejní věže. Zatímco někteří se ale spokojí opravdu jen s krůčky, jiní mimo teplo bezpečného útočiště, po vzoru svého kolejního skáčou doslova po hlavě a z blížícího se tvrdého nárazu o zem si patrně nic nedělají. Ukázkou druhého případu jsou právě slečny Papadakis a Slaughter, které by mohly pomalu ale jistě začínat připomínat spíš kukaččí mláďata, jelikož takový lovecký drive, jaký tyto slečny v případě chlapců ukazují, se k havranům příliš nehodí. Přiznám se, že více mi připomínají takového flétňáka.
Že nevíte o čem mluvím? Nechte mě situaci trochu osvětlit. jedná se o ptáka, který svým vzhledem připomíná vránu, čímž by se případná záměna slečen dala i vysvětlit. Patří mezi teritoriální ptáky, jejichž agresivita vzrůstá v době hnízdění, a velice rádi útočí zezadu. Hm, ale zpět k tématu. Tyto slečny se vydaly na lov během valentýnské pouti, kde ona blonďatá polovička našeho loveckého dua neváhala ve jménu šťastného lovu dát vsázku i své zdraví, jelikož navzdory začátku února vytasila šaty tak titěrné, že titěrnější by byly snad už jen bikiny.
To, že ale takto agresivní taktiky nemusí vždy vynést kýžené ovoce, však zjistila ještě týž večer, jelikož narozdíl od své kamarádky skončila s nádherně kulatým skóre a ne, nebylo to dvojciferné číslo. Jaké štěstí, že je Nerissa tak nesobecká, že nezaváhala ani chvilinku a o svou kořist v podobě zmijozelského Beltona se jako správná spolulovkyně okamžitě podělila! Co se dělo po jejich zmizení na Hrad, to zůstane nejspíš ještě chvíli záhadou, ale věřte, že ptáčci štěbetáčci se s přicházejícím jarem taktéž probouzí a s novou energií přichází i nové postřehy!
Já nestárnu, já zraju do krásy!
To, že láska klíčí v každém věku, je už celkem otřepaná fráze, ovšem zatímco někdo s pomalu mizející třicítkou chytne krizi středního věku, někdo chytne naopak druhou mízu a začne řádit jako zamlada. To je očividně případ i už všem jistě dokonale známého havraspárského patrona Antera Kiena, který už ze začátku roku hodil očko po školní psycholožce a ta se navzdory svým znalostem ohledně tajemství zákoutí lidské psychiky nechala lapit jako malý ptáček do zlaté klícky.
Jak romantické, říkáte si, nebo snad smutné? To už je nejspíš věc osobního vkusu, ovšem kdo ví, možná není madam Banderasová až taková výhra v loterii, jelikož navzdory vyvíjejícímu se vztahu je pan profesor vídán v doprovodu i dalších dam. Mezi nimi je třeba paní profesorka Mondragónová, či všemi oblíbená paní profesorka Bouchardová. S druhou jmenovanou byl dokonce viděn na valentýnské pouti, což by mohlo napovídat, že jde o něco víc než jen o přátelsky trávený společný čas dvou kolegů. Kdo ví, třeba opravdu platí, že někteří jedinci jsou jako víno, čím jsou starší, tím jsou kvalitnější, zralejší, chutnější… och, pardon, nechala jsem se unést. Ráda bych ale vzala v potaz stížnost jistého havraspárského chlapce k minulému číslu a dokázala tak, že se nejednalo o nějakou zaujatost vůči jeho osobě či rodině, a proto i panu Kienovi věnuji osobní postřeh a radu do života. Možná by stálo za to přehodnotit své priority a nepřebírat dostupné dámy moc dlouho, protože jak se říká, kdo chce moc, nedostane nic!
Kde cinkají galeony?
No to nevíme, jistě ale brzy budou cinkat v kapsách a trezorech kolejního Nebelvíru Christiana Nicolase du Ponta! Ten totiž teď na hradě více nebyl než byl a jeho nepřítomnost měla velmi francouzský a zajímavý přesah. Přemisťoval se tam a zpět z hradu do Francie, a necestoval za nikým jiným, než za svou zámožnou rodinou. Do poslední chvíle poskytoval svému prastrýci Pièrru du Pontovi nejen péči místo ošetřovatelek, ale také mu dělal v těchto posledních dnech příjemnou společnost.
Pièrre Merlinžel na konci února v požehnaném věku zesnul. No a pokud se vám tento drb zdá málo pikantní, ještě něco přihodím. Náš milý kolejní Christian totiž shrábne jako jediný dědic celé jmění Pièrra du Ponta a to i přesto, že další jeho potomek a dokonce bližší příbuzný obývá zdi stejného hradu. A ano, řeč není o nikom jiném než o zrzavé pohromě Lorayne Aubrryové, která se patrně právě až z těchto řádků dočítá o smrti svého pradědečka. Ostatně, kdo by se obtěžoval malou špinitelku a ostudu rodu o něčem takovém informovat, no ne? Jediný, kdo by ji snad mohl o smrti pradědečka informovat, je princátko van Thorne. Ten nejen, že o skonu velkého francouze věděl, ale jeho rodina byla dokonce účastna velmi úzkého kruhu, který byl pozván na rodinný pohřeb. No, být ostuda rodiny, nezdědit ani svrček a ještě zjistit, že vám kamarádi lžou a něco tají? To bude nepříjemný příchod jara. Chudák malá zmijka, asi zůstane skutečně chudá, ale třeba jí strýček Christian koupí alespoň lízátko. Nebo byste jí pane du Ponte mohl darovat ten starý rodinný pečetní prsten, který nosíte na své ruce. No, třeba by se pak malá Lorayne cítila alespoň trochu v rodině. Otázkou je, jestli tam vůbec patřit chce.
Žltá a červená, z toho je nám pekná mrkvičková…
Niekto na Valentína dostane hromadu valentínok, iný nejakú tú bonboniéru a druhý naopak namiesto nosu oranžovú mrkvu. To sa pošťastilo nie len jednej dievčine, ale rovno dvom, ktoré sa objavili na valentínskej akcii. Ako prvá za obeť padla práve študentka z mrzimorskej koľaje Adelaide Blackburn, ktorá si to akurát vtedy užívala celkom romantickú chvíľku. Dostalo sa ku mne, že sa práve vtedy navzájom kŕmili jahodami s jej doprovodom v podobe istého havraspárčana.
Druhá dievčina z nebelvíru Bianca Smith ale nedopadla o nič lepšie, keďže tej bola prekazená podobne pekná chvíľka, len teda nie pri jahodách ale na tanečnom parkete s jedným zmijozelským chlapcom. Že by snáď mali obydve dievčatá rovnakého žiarlivého nápadníka, nebodaj aj nejakú tú bývalú lásku, ktorá ešte stále úplne nevyprchala? Alebo sa stali len obeťou nejakého valentínskeho záškodníka? Kľudne to ale mohli byť aj malý amorci, u ktorých sa povráva, že rozhodne nie všetci boli úplne nadšený pri roznášaní valentínok zamilovaným párom. Tak či tak obydve skončily s úplne rovnakým oranžovým nosom, spôsobeným pravdepodobne práve nejakým žartovným kúzlom. Pôvodcu sa ale nepodarilo úplne vypátrať, pretože to nejak vyzerá akokeby sa snáď kúzlom úplne po ňom zľahla zem.
Uplakaná pouť
Tak si ji bude už navždy pamatovat Nagari Emuraffová, která sice na akci došla, ale příliš společenský život ostatních hradních obyvatel neocenila. Po většinu času se snažila stát mimo celé dění a jen pozorovala, co se kde děje. Nakonec stejně tak sama, jak přišla, i odešla, a to ještě navíc s uslzenýma očima. No, ani sluníčková Nagi nemá vždy dobrý den, ale ptáčci mi štěbetají, že našla romantické zalíbení v jistém praktikantovi, tak třeba to byl poslední osamělý valentýn v životě.
Srdce za srdce
A ještě jednou se vraťme ve vzpomínkách k halloweenské akci, která rozbouřila vlny, debaty i drby, ale také ukázala, že Bradavice rozhodně nejsou hrad zlomených srdcí. To si totiž po své milované Celestýně, totiž zmijozelské Celeste O´Connorové, vyléčil i mladý gentleman Caspar Cornish. Ten sice obluzoval srdíčka již mnoha dívek na hradě a svou nevybíravostí zabloudil už pod nejednu skládanou sukýnku školní uniformy, ale teď jeho srdíčko tluče pořádně rudou barvou. A to pro nikoho jiného než malou nebelvírskou krasotinku Autumn Doyle.
Mladý Cornish jí po celý večer skládal jeden kompliment za druhým a dokonce se se svou novou láskou nechal zvěčnit ve fotobudce! A co na to Celeste? Ta sice měla jako své garde po boku havraspárského kapitána, nicméně z jejích opatrných pohledů bylo jasné, že Casparova nová láska jí není ani trochu po chuti. Smůla Celeste, kdo dlouho vybírá o kašpárka přijde, ale neboj, není lepšího utření slziček než do havraních peříček.
Nechť sebepotrhleji mošt se chová, přec vínem bude naposled.
Doufejme, že to bude případ i mladého van Thorneho. Však vzhledem k jeho zálibě v mladém víně bychom přiléhavější citát snad ani nemohli najít! Říkáte si, ale Drbno, však Emanuel je na takové věci příliš mladý! Není. Je to možná šokující, ale je to tak.
V aristokratických kruzích jsou děti nejspíš opravdu na víně i odkojeny, jelikož tento mladý muž byl spatřen, jak si nejen že dopřává sklenku červeného moku, nýbrž si na něm i patřičně pochutnává! Je to děs vážení, kam ta dnešní mládež spěje?
Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě snad ještě jeden citát, který by se hodilo použít. Mnozí nejspíš autora nebudou znát, vězte však, že se jedná vskutku o kapacitu. Ale teď už k věci. Tento klasik jednou pravil: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má, nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl!” Odpusťte mi ta příkrá slova, ale vzhledem ke zprávám z posledních měsíců mohu s čistým svědomím prohlásit, že pan van Thorne nejspíš opravdu volem nebude. Tak teď aby ještě pochopil, že podávat alkohol dalším nezletilým spolužákům už se jako známka předčasné dospělosti nepovažuje, a celý jeho rod na něj bude jistě patřičně hrdý!
Tak tedy na zdraví, pane van Thorne!
No a další várka drbů je za námi. Jak jste na tom s láskami, rodinnými vztahy nebo popíjením vína vy? Dejte mi vědět nebo mi raději napište jak je na tom někdo jiný. Samozřejmě naprosto důvěrně. Nic neprozradím.
Ještě bych vám, drahým ptáčkům štěbetáčkům, i všem čtenářům chtěla poděkovat za přízeň, kterou mi věnujete, a za práci, kterou pro mě odvádíte. Vždyť, co by nás mohlo na hradě spojovat víc, než společná malá tajemství!
Keep calm, I see you!
BD
