Jako začínající redaktorku mě čeká nelehký úkol. Napsat svůj první článek tak, aby byl alespoň trochu k světu. A dokázat, že nejsem takové poleno, na jaké vypadám. Nebo jsem, ale usilovně se snažím tvářit, že ne… a tohle by mohlo trochu pomoct. Rozhodla jsem se zkusit štěstí u zpovídání všemi opěvované a milované nebelvírské prefektky Adelle Isolde Martell.
Je pravda, že mi chvilku trvalo ji najít, ale nakonec jsem ji pomocí svého jedinečného šestého smyslu vypátrala v knihovně, kde si pilně cosi četla v nechutně tlusté knize. V rychlosti jsem jí vyložila svou situaci a poprosila ji o spolupráci. Pověsti zřejmě nelhaly, Adelle mi neváhala přislíbit odpovědi. Abych mohla začít, stačilo už jen vytasit bloček, tužku a seznam otázek.
Katherine McNamara
[online]. Copyright © [cit. 12.07.2019].
Dostupné z: Tumblr
Po tak dlouhé době na škole se už určitě vyznáš v tom, jak to tu chodí. Setkala ses už s předsudky vůči jednotlivým kolejím, nebo jsou to jen pomluvy?
„Já osobně jsem se s předsudky ohledně kolejí setkala ještě před nástupem na školu. Hlavně tedy u rodiny a rodinných přátel. Samozřejmě, že podle většiny čistokrevných rodin je nejlepší spadnout do Zmijozelu nebo když ne tam, tak alespoň do Havraspáru. U mě doma nebyli nadšení, že jsem skončila v Nebelvíru, ale zase by podle nich bylo horší, kdybych skončila v Mrzimoru. Já sama jsem se cítila první týdny příšerně, ale během prvního půl roku jsem si našla přátele, a to ze všech možných kolejí. Takže za mě… Jedná se pouze o předsudky. Hlavně tedy, když říkají všichni, že Zmijozel plodí zlo, ještě se nesetkali s Havraspárem. Ano, samozřejmě má každá kolej to svoje, ale to, co se o kolejích říká, je zveličené. Stejně jako předsudky vůči mudlorozeným a smíšeným kouzelníkům, s tím jsem se také setkala dříve, než jsem nastoupila, a mohu říct jen to, že tyhle předsudky jsou ještě absurdnější.“
Jejímu rozhodnému tónu se nedalo odporovat. Z každého jejího slova čišelo přesvědčení a osobně se k tomuto názoru ráda přidám. Sama, jakožto příslušník smíšené rodiny, nemám ráda předsudky.
Kdybych se zeptala na tvou nejoblíbenější kolej, mám odpověď jasnou. Zajímalo by mě ale, proč máš Nebelvír ráda? A co ti na něm naopak vadí?
„Abych pravdu řekla, tak jasná odpověď by to nebyla. Já totiž nevím, jestli je nějaká má kolej nejoblíbenější, věděla bych o jedné, kterou opravdu ráda nemám, ale Nebelvír mám ráda stejně jako zbylé dvě. Ano, Nebelvír je můj domov, mám tu přátele a… a teda… To takzvané teplo krbu. Kdybych měla o Nebelvíru říct to, co na něm nejvíce miluji, tak je to to, že je tu každý vítaný, každý je přijatý do naší velké rodiny. Miluji tu přímočarost a spontánnost, jakou se Nebelvíři vyznačují. Nebojí se pomoci a obětovat se pro někoho, koho neznají… Na druhou stranu, je to strašně nezodpovědné a zbrklé. Myslím, že to, co mi na Nebelvíru vadí, je to, že všechno bereme, ano i já, moc na lehkou váhu, vrháme se do věcí po hlavě. Také někteří kluci… Jsou trošku dívkaři a lámou hodně srdcí, jsou do sebe moc zahledění, což ale i dívky. Řekla bych, že u Nebelvírů do jisté míry skutečně panuje jistá nabubřelost. Ale já Nebelvír miluji jak je, nic bych neměnila. Ve dne bývá stín a v noci svítí měsíc a hvězdy. Vždycky musí být i to dobré i to špatné.”
Před tím, než začala odpovídat, se usmála a povídání o Nebelvíru trochu zarazila. Já se přiznám, že jsem nečekala, že by někdo bez váhání neprohlásil svou kolej za tu nejlepší. Jiná je nejspíš situace prvňáčků, kteří se třeba někam těšili, ale když skončili jinde, chvíli jim trvalo se svým novým domovem sžít. A nečekala jsem ani použití té krásně znějící, přímo vzletné věty na konci.
Být prefektkou určitě znamená spoustu strastí, starostí a jiných nepříjemností. Myslíš si, že jsou prefekti nedocenění, nebo naopak až příliš privilegovaní?
„Hm… Nemyslím si, že by to bylo ani na jednu stranu. Prefekti mají přesně tolik privilegií, aby mohli plnit své povinnosti. Je toho spousta co dělat. Od plánování kolejního roku, přes podporu v obou pohárech, až k udržování kázně. Samozřejmě je tu pak ta věc s body… Prefektům se za prohřešky strhává jednou tolik, ale i tak to dává perfektně smysl, protože prefekti by měli jít příkladem a dodržovat pravidla. Myslím, že všichni prefekti ví, že se jedná hlavně o povinnost a ne o zábavu.“
Zajímavý a hlavně zodpovědný názor. Myslím, že všichni prefekti by měli být takoví, nebo se této povaze alespoň blížit.
Jak vycházíš s ostatními prefekty? Neděláte si někdy navzájem naschvály, v rámci řevnivosti mezi kolejemi?
„No, mohu rozhodně říct, že ne se všemi prefekty vycházím. S většinou ano, dokonce se jedná o blízké přátele, ale pak jsou tu také dvě osoby a s těmi se prostě nesnesu. Já rozhodně nikomu naschvály nedělám. Nemám to zapotřebí, ale to se o některých jiných říct nedá.“
U téhle odpovědi se Adelle smála, ale svou účast na žertících popřela velmi důrazně. Rozhodně by mě zajímalo, kdo jsou ti dva, s nimiž si nerozumí, ale předpokládám, že jejich jména nechtěla zmiňovat z určitého důvodu. A rozhodla jsem se to respektovat, i když se mi to moc nezamlouvalo.
Doslechla jsme se, že se k bojíš létání. Nepřipadá ti, že o něco přicházíš?
„No… Já osobně mám třeba opravdu ráda famfrpál – jeďte Tutshillská tornáda! – ale co se mě samotné na koštěti týče… To už je něco jiného. Není to něco, čím bych kolem sebe mlátila… Ale na škole to už stejně všichni ví. Vlastně jsem na kostěti seděla třikrát. Poprvé jsem letěla na své první a poslední hodině létání. Poté na mezikolejním souboji, kdy jsem byla akorát do počtu na štafetu, a poté kvůli… Sázce. Vsadila jsem se s Bowenem a prohrála, tak jsem byla nucena se jeden večer pod jeho vedením učit.“
Zdálo se mi, jako by tentokrát trochu posmutněla. Že by jí létání scházelo víc, než by chtěla přiznat? Nebo měla pro posmutnělý úsměv úplně jiný důvod?
Na rozdíl od famfrpálu jsi prý velmi dobrá v Lektvarech a Bylinkářství. Kteří z vyučujících, které jsi zatím na tyhle předměty měla, byli podle tebe nejlepší?
„Ano, Lektvary a Bylinkářství mám opravdu ráda, o mnoho více než kouzlící předměty. Když zkompletuji kantory v průběhu let… Každý měl něco do sebe. Profesor Snape byl přísný, ale mám pocit, že za něj jsem se toho nejvíce naučila. I když známky neodpovídaly… Profesor Sanders nás neměl dlouho, ale rozhodně byly jeho hodiny příjemné, klidné, jasné a přehledné. Dle mého naprosto ideální hodiny, protože všeho s mírou je dokonalá rovnováha. Profesorka Linderoth byla příliš jemná na profesorku, vše brala hlavně hrou a i když byly hodiny skutečně zábavné, rozhodně nás nenaučila tolik co předchozí dva profesoři. Nakonec tu máme profesora Willsona, když přehlédnu profesory, co se objevili pouze na chviličku, a ten je asi stejně ideální jako profesor Sanders. Řekla bych, že jeho styl výuky je dost podobný. Co se týče Bylinkářství, tak tam se vystřídala také spousta profesorů. Naprosto jedinečný byl profesor Todd, s ním jsme se naučili základy a nejen, že jsme si všechno skutečně zapamatovali, ale také nás to bavilo. Dále jsme měli profesora Donovanna a vlastně si příliš nevybavuji, jak to přesně vypadalo, protože hodiny byly průměrné a i když nám daly všechno co potřebujeme, ne že by to bylo efektivní nebo zábavné. O profesoru Willsonovi jsem již mluvila, s Bylinkářstvím se to má stejně. Teď jsem opravdu spokojená, že mne oba předměty učí právě on.“
To je dost dlouhý seznam. Ovšem, není se čemu divit, po tak dlouhé době studia. Musím však Adelle schválit výběr oblíbeného famfrpálového týmu.
Když už jsme u té školy, co bys chtěla v Bradavicích změnit? Vyhovuje ti školní řád a všechna ta pravidla v něm? Neocenila bys nějaké drobné změny, jako třeba jiné školní uniformy pro léto a jiné na zimu?
„Ale však máme jiné oblečení jak na zimu, tak na léto. U dívek je to patrnější než u chlapců, protože dívky mají na zimu punčocháče a na léto podkolenky. Dále máme u madame Malkinové možnost objednat i svetry na zimu a vesty na léto, nebo také zimní hábity. Ve školním řádě bych asi nic neměnila, přeci jen věřím úsudku těch, co ho sepisovali. Ovšem profesorku Umbridgeovou s dalšími pravidly, a nutno poznamenat, že nesmyslnými, nechceme.“
Svou otázkou o uniformách jsem ji trochu zmátla, ale já se přiznám, že jsem do teď nevěděla, že máme dvoje různé uniformy. No, jsem zase o něco moudřejší. Naopak při narážce na profesorku Umbridgeovou se Adelle pobaveně smála.
Jsi už, dá se říct, veteránem školy. Co bys doporučila nováčkům, jako jsem já? Nějaké tipy pro přežití?
„Rozhodně dodržujte školní řád, poslouchejte prefekty, primuse i profesory. Nemotejte se do rvaček a určitě pozor na své body, jsou to i body koleje. Když na ty hodiny nezvládáte docházet, odhlašte se. Tipy pro přežití: Vyhýbejte se starším Havraspárcům a Zmijozelům, nekouká z toho nic dobrého. Pozor na Smithovic bratry, ti zlomí dívce srdce dřív, než stihne vyslovit chlapcovo jméno. Určitě dejte pozor na pohyblivém schodišti a když nevíte kudy kam, nebojte se zeptat, i obrazy rády poradí. Nebo mě! Já také ráda poradím. A taky… Nedrbejte se hůlkou v nose.“
Kdo by odolal rodičovskému hlasu, že? A přestože jsem se při poslední radě smála spolu s Adelle, musím ji zařadit mezi jednu z nejdůležitějších. Nicméně, Adelle byla po celou dobu našeho rozhovoru velmi vstřícná a já jsem moc ráda, že jsem svou redaktorskou kariéru započala právě s ní.
Tyrkysová hlava,
Hayley Eliza Kelly
