Je to již poměrně dávno, co se fanfikcemi na náš projekt plnil celý Discord. Do jakékoliv skupiny jsem tehdy strčila svůj nosík, vybafl na mě odkaz na některý z příběhů. Přesto, že jsou tyhle časy už dávno, dávno a ještě jednou dávno, pryč, spousta příběhů stále existuje a některé z nich jsou stále aktualizovány. Starší hráči k jejich čtení občas zavítají, ovšem nováčci, ať už ti letní, nebo ti, co registrací a zkouškou prošli poměrně nedávno, často nemají ani zdání, že něco takového existuje. A od toho je tu tento článek, který vám krůček po krůčku představí první z nich – Obliviate.
Napadlo vás, jak bude vypadat život vaší postavy za rok? Dva? Tři? Jestliže se naše hra právě nachází v roce 1993, tato fanfikce se odehrává o nějaký ten čas později, ovšem ne tak moc, že je tento čas v nedohlednu. Pán zla se vrátil a verbuje si nové vojáky, dokonce i mezi studenty Bradavic. Pokud je někdo patřičně oddaný – a prokáže to – dostane se mezi stoupence mnohem dříve, než dovrší své studium. Válka je zatím sice v nedohlednu – o té máme spoustu jiných ff – ovšem i tak není o temnotu, strach a bolest nouze.
Příběh jako takový se soustředí na život všem známého současné prefekta Zmijozelu, jeho přátele, ale nalezne zde (dříve či později) i jiné postavy, o kterých byste na první pohled řekli, že nemají šanci se tam dostat. Hlavní postavou je tedy Oliver Argent ručku v ruce s Voldym a jeho sestrou, Nikol. Když se prokoušete přes začátek, kde se nikdo než tato trojice nedostane pořádně ke slovu, dojde řada i na další postavy, které dle mého – ale nejsem autor, tak kdo ví, jak to nakonec dopadne – děj též výrazně ovlivní.
Jelikož už přeci jen nějaký čas uplynul od dob, ve kterých se nacházíme, postavy si prošly mnohým a nejsou stejné, jak je známe. Z usměvavého sluníčka se zde stává bručící mráček, stejně jako zde jsou i postavy, které zůstávají stejné a žádné události s nimi neotřesou natolik, aby se skutečně změnily.
“Půjdete s námi, náš pán má zájem o vaši společnost,” řekl jeden z nich hlubokým hlasem. Otočil jsem se na něj a namířil mu hůlku na hruď. Co by po nás Pán zla mohl chtít? Párkrát jsem přemýšlel, že toho máme nějak moc společného, a navíc jsem byl jeden z prvních, kdo věděl, že usiluje o návrat. Přeci jen, kvůli tomu kameni mě málem zabil. Počkat, vždyť mě chtěl zabít, tak proč teď žádá o moji společnost? Nechápal jsem to.“A co když my o jeho společnost zájem nemáme?” ozvalo se zpoza mě.
“Pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,” řekl jiný, ještě hlubší hlas, a já v duchu úplně viděl jeho ďábelský úšklebek, který jsem kvůli masce nezahlédl a možná tam ani nebyl. Otočil jsem se k němu a samozřejmě jsem mířil hůlkou před sebe, jak jinak. Najednou všichni smrtijedi vytáhli hůlku a namířili na nás. I Nikol vytáhla tu svoji a otočila se zády ke mně, takže jsme se mohli dokonale krýt.
“Incarcerous!” Kouzlo se rozletělo proti mně z levé strany. Ihned jsem tedy reagoval, pootočil se a seslal obranné kouzlo.
“Protego!” Kouzlo jsem úspěšně zablokoval. Ihned jsem se vzpamatoval a vrátil úder. Kouzla létala vzduchem, ať už šlo o kouzla odzbrojovací, obranná nebo o kletby. Bránili jsme se vážně dobře, dokonce jsme jednoho odzbrojili, další padl k zemi v mdlobách. Zbývali tři. Byli jsme očividně lepšími kouzelníky, než oni.
– Obliviate, kapitola první
Akce a kouzelnické souboje, intriky a láska. Vlastně zde naleznete skoro vše, ač některé věci zprvu nebudete chápat – tolik ke skutečné odchylce od věcí, jak je známe – ale i k tomu slouží vzpomínky, které jsou do knížky vložené. Některé z nich jsou smyšlené a vytvořené jen pro účel příběhu (ovšem i ty jsou založeny na “pravdě”), avšak jiné jsou zase věci, které se na AO/RO skutečně odehrály. Starším hráčům se tak otevírá možnost si zavzpomínat, nováčci se třeba právě něco dozvědí o tom, jak to bylo před jejich příchodem.
A když jsem již zmínila vzpomínky, s těmi se tu díky kouzlu Obliviate – kdo by to byl řekl, když se příběh jmenuje podle něj – neustále obchoduje. V myslích vznikají zdi a vzpomínky chybí, hranice reality a fantazie splývá – a je těžké ji rozlišit. Stejně jako je těžké rozlišit dobro od zla a povinnost, či nutnost, od věcí, co skutečně udělat chceme.
“Takže jsi mi lhal?” řekla tiše sestra a já jen lehce přikývl hlavou. Nabral jsem už trochu síly a tak jsem vyhledal pohledem svojí hůlku. Využil jsem té chvíle, kdy všichni přemýšleli nad mými slovy a velice rychle jsem se zvedl. I přes lehké motání hlavy jsem to ustál a došel urychleně pro hůlku. Tu jsem namířil na všechny a pomalu ustupoval kroky vzad ke dveřím. Musel jsem se přidržet nějakého nábytku, ale měl jsem o dost víc síly než před několika okamžiky. “Olivere, co to děláš?!” zděsil se Chris a všichni jen koukali.
“Já musím… Nechci, aby se vám něco stalo a tohle je jediná možnost.” Skoro už mi vyklouzla nějaká slza, ale udržel jsem ji. Nejsem měkký, nesmím brečet.
“Obliviate…” špitl jsem jednoduše a nechal všechny… Zapomenout.
-Obliviate, kapitola pátá
Pokud vás alespoň trochu navnadila některá z ukázek nebo moje sáhodlouhé básnění, počkejte si na volné odpoledne nebo večer, popadněte Wattpad a přelouskejte tuto ff, ale to, jestli vám to za to všechno bude stát, si již musíte rozhodnout sami.
(Pro přechod k příběhu klikněte na obrázek.)
Argentová
0
