Na týhle škole smrdim už šest let a řeknu vám, že jsem nikdy nepočítal s tim, že by se mi jich tolik podařilo úspěšně zakončit – dokonce jsem letos přijal i cejch šprta, neboť moje vysvědčení zdobí samý vynikající. Kdo by to řekl. A kdo by hádal, že budu schopen něco takovýho napsat do časopisu, kterej si může přečíst v podstatě každej. Moje pověst je zničena. Ups. Ale Princezna mě uklidňovala, že je to vlastně průkaz inteligence, když by mě někdo náhodou chtěl zaměstnat, takže za mě dobrý.
Po vstupu do síně skrz krásně nazdobený dveře jsme se dostali do naší oblíbený žrádelny – každej stůl byl na svým místě včetně toho profesorskýho. Dle mýho názoru došlo k nějakýmu škrtu v rozpočtu, nebo nepřišla nějaká dotace, protože servis byl sice krásnej a nazdobenej jako vždycky, ale jídlo nebylo nikde. Dokonce ani obyčejná voda napumpovaná z jezera nestála skřítkům za námahu. Namísto toho jsme se mohli setkat s malým akváriem, ve kterém překvapivě neplavaly rybičky, dokonce tam nebyla ani voda, ale spousta lístečků s číslama. Za mě teda nepříliš dobrá svačinka. Teprve poté byl k vidění nápis TOMBOLA. A tak jsme se každej zúčastněnej dočkal krásnýho dárečku.
No, nějakým zázrakem se mi podařilo sednout si na lavici Zmijozelu, ačkoli označení nikde žádný, jenom nad hlavou nám visely vlajky se čtyřma zvířatama. S přiblblym lvem, přechytralym orlem, příliš ctnostnym jezevcem a přeambicióznim hadem. Aby bylo jasno, pravděpodobně to mělo zvýšit soudržnost mezi studentama kolejí, podle mě to akorát způsobilo zmatky. Každopádně co bylo nejvíc zarážející, bylo občerstvení u profesorského stolu – proti tomu bych si dovolil protestovat. My jako studenti jsme ve vývinu, to my bychom neměli strádat. Fakt.
Místnost se začala postupně plnit – nejenom studenty, brumláním, ale postupně se do týhle nebezpečný oblasti doplazili i členové profesorskýho sboru. K vidění byla většina osazenstva, dokonce se přidal i všemi oblíbený bývalý zástupce ředitele a vrchní hradní knírač Malcolm Albertson. Nejenom, že to vypadalo, že během svého pochodu vpřed chytne infarkt, případně se tam bude muset přes to svoje bříško odkutálet, ale chvíli jsem měl i strach, že mu prasknou kalhoty. Nakonec nám ovšem popřál dobrý večer a zasedl na místo pana ředitele Morca. To vzbudilo různé otázky – nechal se náš pan ředitel plasticky operovat, aby byl víc podobný svému méně fešnému kolegovi? Šlápl některý z poníků řediteli na hlavu? Tuhle důležitou záležitost ovšem zničila tubera, která se mu začala hnát skrz plíce ven ústním otvorem – v daný moment to vypadalo, že od něj všichni chytneme kvalitní záchvat alergie. Na studenty? Na kolegy? Sami na sebe?
Následně začal proslov. Přestože pan Albertson nebyl celý rok vidět ani slyšet – ačkoli uznávám, že zrušení famfrpálu a následné odstoupení z funkce vzbudilo v mnoha lidech zájem – jestli pozitivní, nebo negativní musíte posoudit sami –, jen občas něco připíchl na nástěnku, započal s kompromitujícími obviněními ať už na stranu studentů, tak svých kolegů, kteří zaujali jeho místo. Dle mého názoru se jedná o pouhé žárlivé výkřiky nebohého senilního stařečka, který díky svému vysokému věku pomalu ale jistě přichází o rozum. Přestože se v minulosti jednalo o kvalitního hodnostáře této školy, nyní musím smutně konstatovat, že jeho odchod do důchodu bylo asi to nejrozumnější, co se mohlo stát. Víceméně vás nepřipravím o další výpovědi. Bývalý profesor Albertson tvrdil, že pravidelně sledoval školní pozemky díky vyvýšeným prostorám hradu – jak se tam dostal je nám ovšem záhadou, když dojít k samotnému řečnickému pultu pro něj evidentně představovalo velký problém. Následně pokračoval v povídání o jakýchsi bodových sankcích, o tom, že by škola bez profesora Morca a jeho poníků ani nebyla – asi trpí nějakou fekální závislostí na výtrusech, nechci vědět, jestli našeho pana ředitele, nebo jeho mazlíčků – a následně vyslovil cosi o oslavách svatého Patrika a jeho práci s přípravou – tohle je ovšem poněkud zmatečné tvrzení, vzhledem k tomu, že jediné akce, kde ho bylo vidno, jsou spojeny s proslovy a jídlem. Dále vypovídal cosi o jeho falešné fantazii konání zmijozelského tréninku, který chtěl tvrdě bodově trestat… Nuže, jak vidíte, nebohému důchodci se evidentně začala realita mísit s fantaziemi. Chudák zapomněl vyhlásit nejlepší studenty… To už o něčem svědčí. Dokonce i naše drahá zástupkyně asi pod vlivem jeho slov přišla o zbyteček trpělivosti a popadla ředitelskou židli, kterou po něm následně mrskla. Buďte v klidu, nábytek to přežil. Dovolím si ale za celou školu se s panem Albertsonem rozloučit, doufáme, že v Prasinkách dožijete s klidem.
A nyní se konečně dostanu k vyhlášení – svému. Na čtvrtém místě se umístila NEBELVÍRSKÁ KOLEJ s krásnými 13 359 body. Gratulujeme nejlepšímu sběrači v červené koleji Bryanu Finnovi Harrisonovi a jeho dvěma krásným kolegyním, Kaře Emily Divoist a Lily Tári-Cox.
Na třetím místě se umístila MRZIMORSKÁ KOLEJ s 16 386 body, kdy nejvíce zazářila žlutá hvězdička Rositta Wildhame – a která byla i druhá nejlepší na škole, co se sběru bodů týče. Na imaginárním stupni vítězů jí asistovala slečna Drahomíra Bibi Balková a krásná zrzka Wendy May.
Na druhém místě se umístila HAVRASPÁRSKÁ KOLEJ s 23 108 body. Snad nikoho nezaskočí, že v modré fakultě zaujala první místo Nikol Carlisle-Argent s rekordním počtem 3 939 bodů, což bylo i nejvíc za celou školu. Na druhém místě skončila slečna Terry Elis Moony a Taissa Starling.
A na prvním místě neskončil nikdo jiný než ZMIJOZEL, a to s náskokem čítajícím víc jak tisíc bodů – 24 447. Tady jsem zase nejvíc zářil já, na paty se mi ovšem lepil můj spoluprefekt Oliver Carlisle-Argent a náš oblíbený střelec Christian Jamie Stevenson.
Hned po vyhlášení se objevilo na stolech konečně jídlo – a všichni jsme se do něj taky dali, kromě několika Havranů, kteří s frkáním vyrazili pryč ze síně. To ovšem nebylo to nejmenší, co se rozhodlo odejít, ano, ano, kulil se za nimi exprofesor Albertson, který se u řečnického pultíku pokusil ve stylu klasického děduly zachytit poslední zbytky pozornosti a strhnout ji na sebe. Bohužel pro něj ale všichni papkali, takže žádné smuteční písně nikdo nepěl, tragikomedicky teatrální odchod tedy vyšuměl do prázdna – aspoň mě tedy steak zaujal více.
Program se ovšem netočil jenom kolem večeře, jo, jo. Konec roku je spojenej i s předáváním takový tý blbosti, který se říká vysvědčení. Takže k zaslechnutí byly teprve nyní slyšet rozhýřené emoce – ale aby všichni neodjeli s náladou na sebevraždu, začaly nám do klína padat i odměny z tomboly. Já osobně jsem to vyhrál s kytarou, Princezna vedle dostala odznak za Největšího bordeláře roku, padly nějaké lektvary, vstupenky na striptýz (nevím tedy koho), sady plínek, lektvary a… No, byla toho spousta. A já si slíbil, že se naučim aspoň dva akordy! Potom už jsme ale všichni vstali a zamířili s pocitem úlevy k bráně.
Sbohem, školní živote. Nechť o tobě další dva měsíce – minimálně – neuslyšíme, dík.
E. K.
0