A je to tady, tedy bylo to tady a v neděli to tady bude zase! Sportovní kroužek profesorek Morse a Nobelové!
Popravdě, pokud jde o sporty, jsem jelito nad jelito, ale po tom, co famfrpálová družstva dostala volno, je přece jasné, že ten pohyb lidem chybí. Tak jako mně. Dost že jsem se už donutila chodit běhat jen kvůli tomu, abych splnila svůj slib, a taky kvůli tomu famfrpálu. Nuže, pár týdnů zpátky proběhl vůbec první sportovní kroužek těchto dvou profesorek létání, kterým zřejmě famfrpál také chybí.
Už po příchodu bylo vidět, že se na to pečlivě připravily a mají v plánu z nás vyždímat každou poslední kapičku potu, které naše tělo dokáže vyprodukovat, a věřte, že při odchodu každý smrděl jako zatoulané ponožky prasátek. Jako první se toho chytla profesorka Nobelová, která předvedla perfektní výkon v oblékání tepláků na veřejnosti. Téměř ji porazil běh z tribuny dolů, ale přebytek energie, který měla, nejspíš nějak vstříkla do plic, aby jí zase začaly fungovat normálně. Běhat, běhat, běhat. Nic jiného jsem vlastně ani nepostřehla. To až po čas toho úmorného běhu okolo celého hřiště. Páni, vážně nás chtěla zabít? A to ještě měla čas běhat, jako kdyby jí za zadkem běželo stádo akromantulí v růžových papučkách, protože u toho poskakovala a dělala si srandičku snad z každé louže, kterou potkala. Když konečně zastavila, zdálo se mi, že ji bude třeba za chvíli dát dýchaní z úst do úst a poukázku na lázeňské procedury, protože se zdálo, že jí ruplo kdesi v zádech nebo co. Hlavně že jí zbyl ten vzduch v plicích a ještě mohla i zakřičet, že umírá. Popravdě, umírala jsem taky. Když jsem doběhla, už dole stála i profesorka Morse, která snad poprvé v životě na sobě neměla lodičky, ale bílé tenisky, všiml si toho taky někdo? Nebo jsem zůstala jako jediná v šoku?
Avšak i když se profesorka Nobelová zúčastnila běhu, profesorka se naprosto distancovala od pohybu. Že by jí přece jen záleželo i na teniskách, které si nechtěla ušpinit? Rozdala pokyny, pokrčila rameny a div si neodešla zase sednout.
V tu chvíli teprve začala zábava, vám povím.
Věděli jste, že ve škole mají činky? Mluvící činky? Dosti sprostě mluvicí činky? Ne? Tak už to víte!
Jako první úkol pro nás bylo to, abychom si vzali ony činky. Samo sebou nestačí trénovat i nožky, takže si pojďme zvětšit i svalíky na ručkách! Ještě chvíli a budu možná vysportovaná víc jak kluci! Hned na to následoval slalom mezi dřevěnými tyčkami. S činkami v rukou. Věřte tomu, že kdybych měla jazyk o něco delší, nejspíš bych si ho i přišlápla.
Již při první disciplíně jsme snad všichni padali na drštičky, protože ty tyčky a činky byly zákeřné! Přísahala bych, že mě ta tyčka podkopla. Vážně. Neběžela jsem jako o závod, takže pochybuju, že bych se přerazila sama o sebe, ale prostě jsem najednou ležela v blátě s bahenní maskou na obličeji a šatech a ještě jsem se tam v tom převálela, takže zbytek cesty jsem byla spíš bubák z blátivé louže než studentka téhle školy. Dokonce vím, že jedna z činek pokousala jakousi slečnu. A taky jsem zaslechla něco o tom, že jedna z činek se nám zakoukala do Enza, ale to se budete muset zeptat jeho, nevím, jaký spolu mají vztah.
Další disciplína byla překážková dráha, přičemž jsme museli přeskakovat s činkami v rukou. Načež jsem se musela soustředit, protože jsem se bála, že se vážně přerazím. I když jsem přeskočila všechny tři překážky, při té třetí mi vyklouzla činka na nohu a začala po mně vřeštět, že s ní musím na ošetřovnu.
Třetí překážka byly pařezy, které bylo třeba přelézt, spíš přeplazit, protože nad nimi byla ještě svislá tyč. Tohle jsme naštěstí zvládla nějak v pohodě, ale ty činky mi lezly na nervy. Stále si jely to svoje. Urážky za urážkou, přirovnávaly každého a všechno k čemukoliv. Ať už od věku profesorky Morse, kyčle profesorky Nobelové, dokonce jedna vykřikovala něco o vlasech profesora Snapea. S protestem jsem je zahodila do bláta, kam patří, drzounky jedny, a odešla jsem pryč.
Popravdě, byla to sranda a já se nemohla dočkat dalšího z nich.
Nakonec jsem se přece jen dočkala, a i když to ze začátku vypadalo podivně, protože jsme byli přítomní jen tři studenti a profesorka Morse s profesorem Chambersem.
Vypadalo to následovně, ač jsem si nevšimla, jaké botky měla profesorka Morse, byla jsem si vědoma toho, že moje krátké nožky budou překážkou. Řekla nám, co se vlastně bude dít, a běhání je vážně za trest. Profesor Chambers měl v plánu si hrát na potlouka a zběsile klidit z cesty všechny studenty. I ty, kteří přišli později. A profesorka Morse? Ta se ujala role zlatonky, a dokonce si pořídila i křídlíčka na záda. Bylo to vtipné. Profesor nás proháněl po hřišti a jakýmkoliv dotykem nás zastavil, přičemž profesorka Morse nás musela zachraňovat buď tím, že nám proleze mezi rozkročenýma nohama, nebo tím, že my ji přeskočíme. A tam nastal problém mých plic, které vypovídaly službu, a také mých krátkých nohou. Naštěstí když se objevil jeden z Weasleyových dvojčat, no ráda bych řekla, který to byl, ale já je vážně nerozeznám, dostal geniální nápad si roli vyměnit a jít chytat profesora. Ač jsem se jen tak tak plazila s jazykem táhnoucím za sebou, zjistila jsem, že nakonec byl profesor uloven.
I když už letos zřejmě další kroužek nestihneme, protože konec roku nám klepe na dveře a zkouškové se prohání již pár dní ve vzduchu, chci jen říct, že ten kroužek byl vážně fajn.
Ta, co málem vyzvracela vlastní plíce,
R.Wildhame
0