Zahajovací slavnost 1992

Po odploužení se na nástupiště pod příkrovem deprese se dostáváte mezi miliardu známých tváří. Anžto novopečený primus bych se určitě měl tvářit nadšeně, přátelsky a možná se i jednou za čas usmát, ovšem ony negativní emoce zkrátka rozvíří v lidské duši tolik nesympatie, že je člověk rád, že se svým kufrem netřískne o zem a s prostým prohlášením: „Na tohle už po padesátý první nemám” nevyrazí zase zpátky do rušných ulic Londýna. Pojďme si rozebrat naši školu kousek po kousku, co pro nás představuje.

1. Domov – někteří to tak možná nazývají, jiní ho vnímají jako vězení.
2. Šprtárnu – knihovna a společenské místnosti většinu času slouží jako prostor ke sdělování našich útrap souvisejících s přívalovou vlnou učení. Neuniknete jí.
3. Žrádelnu – kvalita jídla ve Velké síni není nikterak valná a již tucetkrát byl zaregistrován příval akutního průjmu. Souvislost nebyla nikdy dokázána, ale ani vyvrácena.
4. Otrokářský systém – všude kolem nás se nachází profesoři s pomyslným bičem v podobě školního řádu a nemíní ho nechat kohokoli porušit.
5. Otrokářský systém num. 2 – když selže profesorská síla, nastupují primusové a prefekti, kteří mohou se stejným efektem zařídit snížení počtu bodů vaší koleji a zohavit tak vaši pověst.
6. Časovou útrapu – ano, ano, všichni si neustále klepou na hodinky. Proč nejsi na vyučování? Proč nedodržuješ večerku? A vůbec, proč na sobě nemáš školní uniformu?
7. Ponorku – kolem vás se nachází miliarda mladých kouzelníků. Je až s podivem, že celý hrad ještě nevyletěl pod tím návalem do vzduchu.
8. Poníkárnu – do čela naší krásné školy se dostal pověstný milovník koní, který nechává svoje mazlíčky volně běhat po škole a nemá dokonce ani trochu studu, zkrátka je svévolně nechává zařazovat do kolejí.
9. Absťák – co se týče stesku po domově, rodičích a všemu, co nám do našich 11 let bylo známé a blízké. Po čem mám absťák já? Nuže, toho vás v zájmu ochrany vašich křehkých duší ochráním.
10. Ztrátu soukromí – absolutní nemožnost být chvíli sám. Ať přijdete kamkoli, na každém kroku vás sledují zlé oči. Člověk se pomalu bojí dojít si i na záchod.

Mohl bych pokračovat. Nebudu vás ovšem unavovat dalšími zápory, které bychom u nás mohli najít – od sdíleného prostoru koupelen, vražedných potlouků po kyselé obličeje profesorů po ránu, které nám sdělují, že si nás večer pěkně vychutnají. Pojďte se se mnou vrátit na začátek. Tedy do vlaku.

Zatímco vy si vesele sdělujete svoje zážitky z prázdnin, my anžto prefekti musíme pochodovat tam a zpátky, vyptávat se jednotlivých kójí, jestli je tam vážně všechno v pořádku a řešit případné konflikty. Zatímco staří mazáci se cítí pevní v kramflecích – ačkoli jejich chůze se vždycky vyhne z dráhy, kdykoli sebou vlak trochu hrkne – nováčci jsou lehce zelení a naše komunikace s prváčky vázne. Budoucí studenti jsou vůbec ta nejvíc fascinující kategorie, ti mají zkrátka tolik otázek, že by si z toho leckterý psycholog šel vystřelit mozek z hlavy. A druháci? Ti mají zase patent na rozum.

Letos nás vlak překvapil úžasným jevem… A to svojí poruchovostí. Užili jsme si několik okamžiků ve tmě, kdy nikdo neviděl ani na krok, kompletní zastavení vlaku, kdy nás vyhnali z našeho vagónu s tím, že se na základě poruchy bude odpojovat, a sem tam se na chodbě mihnul Marcus Flint s výhružným výrazem alá „radši mi nechoďte do cesty“. Ať už jste si během jízdy koupili jakékoli sladkosti, doufám, že vám po nich nebylo špatně. Na druhou stranu, pokud je tohle jediné zaměstnání paní průvodčí, tak bychom měli zvážit radikální zvýšení naší spotřeby.

Vlak pomalu zastavuje a my se dostáváme do bodu zlomu. Už není úniku. Možná se můžeme pokusit schovat mezi těch několik domů Prasinek, ale zkrátka nás to už nemine. Škola čeká. Kočáry, které táhne neviditelná síla začnou okupovat studenti starších ročníků, zatímco mávají prváčkům, kteří míří na jezero. Letos byla cesta vcelku poklidná, nikoho nic nesežralo. Gratuluji profesorskému sboru k tomuto úžasnému výkonu.

O pár okamžiků později, které je nejlepší prospat, se zjevíme ve Velké síni. Po celém dni cestování jsme zkrátka hrozně hladoví, ale na místo vypuštění na večeři si musíme projít… Menší administrativní kličkou. Pozorujeme malé 11leté caparty, kteří míří vstříc klobouku a na místo vzrušení, které jsme pociťovali x let zpátky nás akorát cosi dráždí v žaludku. Je to hlad.

Po nekonečných okamžicích, kdy konečně zamíří pár nových tváří k našemu stolu se donutíte k úsměvu a společenské interakci. Třeba s takovým Trystanem Tannerem, na kterého někdo použil Confundo a nebyl schopen sedět rovně… A pak to přijde. Večeře. Slast pro oči. Najednou nám dojde, že veškeré negativní emoce z nás sálaly proto, že jsme se během celého dne nestihli najíst. Se staženým žaludkem to zkrátka najde. Na naše smysly zaútočí radost. Nic nebude jako dřív. Všechno bude v pohodě.

Všechny tváře kolem vás jsou najednou pěkné. Příjemné. Máte tendenci se usmívat. Bradavice jsou skutečně váš domov… A tak se zvednete. Zakřičíte „Zmijozelští za mnou“ a vyrazíte do společenské místnosti. (V mém případě tedy na ošetřovnu.) A z toho, jak kolem vás prochází ona mladá krev, nová generace, máte dobrý pocit. Tohle jsou lidi, se kterými se budete každý den potkávat. Které budete motivovat a necháte si od nich taky vštípit trochu rozumu. Přeci jenom se učíme z vlastních chyb, ale i od těch druhých, že?

A tak jsme tady. Já již pošesté, vy možná poprvé a možná už poněkolikáté. Něco nás ale spojuje. Touha stát se plnohodnotným kouzelníkem. Tak ji nezahoďte jenom kvůli tomu, že vás souží na zařazovací slavnosti hlady.

PS: Pokud jste se kdokoli dostal do jiné koleje, než jste chtěl… nezoufejte. Pamatujte na to, že blbci se najdou všude a dejte svojí fakultě šanci. Časem si ji zamilujete. A potom byste ji nevyměnili za nic na světě.

E. K.