Pojďme se prohrabat životem prof. Beewara

S lehkým zpožděním je přece lepší než nikdy, ne? Znáte to, konec školního roku umí být hektický, hromada písemek, zkoušení, nervů a nepořádku. Co si budeme, ačkoliv miluji pořádek a moje část pokoje musí být vždy tip ťop na rozdíl od zbytku toho šílenství, kterému vládne Erika, Lianna nebo Wendy, ke konci roku to jde z kopce. Hromada učebnic, pergamenů a podobných věcí umožnila krátké zpoždění článku, který se válel až na samém dnu kufru a já ho vytáhla vlastně až teď, protože těch kufrů mám vždy takovou hromadu… No dobře, k jádru věci. Velká šéfová-redaktorka mě pověřila jedním z mých oblíbených úkolů a to rozhovorem. Když jsem si všimla toho seznamu jmen, ke kterým bych mohla zajít, nedalo mi to. Enzáka jsem sice nikde pár dní nenašla, tak jsem to vzdala a začla dolízat za profesorkou Kavanagh, jenže ta… Co si budem. Smrt Flér zasáhla všechny, no ji zrovna o něco víc. Takže jsem se zase odzpátečkovala a šla bloudit po hradě rozhodnutá, že popadnu prvního profesora kterého potkám. A kdo ví jak jsem vůbec zabloudila do sklepení, no, strach, že narazím na profesora Snapea mě přepadl tak moc, že jsem čelem narazila do dveří učebny Alchymie. K mému podivení, profesor Beewar seděl na tom svém podivném křesílku, který tahá snad po celým hradu. Docela překvapeně na mě vykulil oči, začal se hrabat ve vlasech a já popadla příležitost s širokým úsměvem, který mi oplatil, a na jeho otázku, co vlastně potřebuju, jsem ani neodpověděla.

Jen pár kroků stačilo, abych se dostala až ke katedře, kam jsem zahodila papíry a šlo se na věc. Zprvu se netvářil moc nadšeně, ale nakonec to vzal celkem sportovně.

Jak už jsem vám říkala, rozhovor je na spadnutí. Řeknete nám něco o své minulosti? Doba vašeho studia, mládí a dospívání?

Moc rád vám něco málo řeknu. Nemám žádnou školu čar a kouzel jako většina z kolegia, ale byl jsem vyučován doma soukromým učitelem. Ano, možná vám přijde, že je to dosti nevyhovující. Musím s vámi souhlasit, protože mě učil jen kouzla a většina z nich by se dala zařadit do obrany. Když jsem už byl plnoletý, vyrazil jsem na cesty po svých, jak se říká. Obešel jsem velkou část Evropy, kde jsem navštěvoval i duelové kluby, kde jsem chtěl využít prakticky svoji teorii z „hodin“. Dokonce, to mi možná neuvěříte, ale získal jsem jeden titul klubu a takovou koženou bundu s drakem na zádech. Bylo to hezké. Když jsem se vrátil domů po pár letech, zjistil jsem, že moji rodiči byli zavražděni. Bylo to hrozné. Nakonec jsem se usadil v Londýně a tam prakticky bydlím do současnosti.

Nepřijde mi to nevhodné, domácí škola je náhodou super, občas nad ní taky přemýšlím a čím víc běhám kolem profesorů, tím víc si uvědomuji, že vlastně jednou učit chci taky. No když začal s vraždou jeho rodiny, zamáchala jsem rukama a snažila se přesunout k další otázce

Proč jste vůbec začal učit tady a ne na jiné škole, třeba Kruvalu?

Slyšel jsem o slávě této školy, tak jsem si poslal přihlášku, protože jsem si říkal, že by to byla skvělá možnost předat své zkušenosti mladým, nezkušeným kouzelníkům. Hlavně aby nedopadli jako já. Já se za zkušenostmi musel vydat do světa. Přihlášku jsem posílal v době ředitelství pana Albertsona a ten mi vyhověl. Proč jsem si přihlášku neposlal někam jinam? Třeba do Kruvalu? Má to jednoduchý důvod – nesouhlasím se způsobem výuky na tomto institutu.

Škola jako škola. Je sice pravda, že po letošku mám o Kruvalu lepší mínění než ještě loni, ale nejde pořád o jedno a to samé? I když po tom co mi vyprávěl George… No kdo ví.

Nedalo si nevšimnout vaší nelibosti k řediteli Kruvalu, prozradíte nám proč?

A jsme u toho. Fakt nejsem pro způsob výuky, který podporuje. Ještě k tomu se něco mezi námi kdysi dávno stalo. Asi nebudu čekat až se optáte, ale řeknu to hnedka. Někteří z vás, spíše ti starší, si pamatují na to, jak jsem na začátku své profesorské praxe „ehmoval“. Bohužel částečně za to může Kruval. Stalo se to před několika lety, když jsem cestoval. Šel jsem zrovna kolem již jmenovaného institutu a najednou jsem se probudil na zemi, když se mnou klepal nějaký klučina. Byl kruvalským studentem a zasáhl mě nějakým uhranutím, uřknutím či co. Když jsem si byl stěžovat na něho u pana Karkarova, nechal mě vyvést Imperiem. Od té doby ho nechci vidět a nechci s ním mít nic společného, protože by to dobře nedopadlo. A jak čas šel, pociťoval jsem slabosti, nastalo „ehmování“, za které jsem bohužel nemohl a dostala mě z toho až jedna osůbka. A opravdu, jak se učí již v prvním ročníku, platí to, že láska je silnější než černá magie.

A jsme u toho? Čekal to snad? No bohudík to teda vyklopil hned a při zmínce „Ehmování“ jsem se dost zasmála, protože ty vtípky co o tom, ehm, po hradě, ehm lítaly… No dobře, já osobně si z toho srandu nedělala, ale jako malé holce mi to přišlo strašně vtipné. Avšak důvod toho, proč se na Karkarova díval jako vlk na večeři, mi nepřišel zase takový šílený. Vždyť to se mu mohlo stát i tady, kdyby měl Árčí přístup k takovým kouzlům, Merlinovidík že nemá, protože bych ehmovala v žabí podobě asi já.

Jako jeden z mála profesorů nemluvite o své ženě, máte nějakou? Nebo děti?

Nemluvím no, protože přímo manželku nemám a děti taky ne. Ale jak vy, slečno Wildhame, víte, mám něco s paní Floydovou, se kterou jsem se sblížil již mým prvním rokem zde. Je to opravdu jedinečná osoba a hrozně moc mi pomohla.

Jistě že vím, poslouchala jsem to snad celý rok, když jsem se snažila zjistit, co je na tom pravdy, že jo. Když nad tím tak přemýšlím, kolik jim vůbec je? Babička říkala, že staré plody už ovoce neplodí, platí to i u lidí, ne? Neměli by si pořídit děti? Zkusím to navrhnout třeba profesorce Floydové!

Jak vážné to je mezi vámi a paní zástupkyní Floydovou? Případné další románky třeba s profesorkou Linderoth?

A jéje, co vás všechno nezajímá. No dobře, je to normální, jak tomu vy říkáte, „chození“. Trávíme spolu mnoho času i přes to, že máme trošku složitější období. Oba se musíme zaměřit na školu ze svého pohledu – já si musím připravit další ročník a ona zorganizovat školu ze svého postu zástupkyně. Takže uvidíme, kam se to bude vyvíjet. A ne, nemám žádný jiný „románek“. Celkem jsem se smál, když mi slečna Floyd říkala, že školou létal drb o tom, že mám mít něco se slečnou Linderoth. A opravdu s ní nic nemám. A to, že jsem jí přinesl něco na moji hodinu alchymie, kterou mi suplovala, neznamená, že s ní něco mám. Měla to být nějaká speciální kytka do bylinek. Jaká? Mě se neptejte, protože to je jako byste se ptali pana Cartera na lžičky.

Pche, tak snad je jasné, že mě to zajímá ne? Vždyť jsem se s tím mordovala celý rok, abych zjistila pravdu! A popravdě? Ani jsem mu moc nevěřila po těch odpovědích. Většina dospělých má jiný románek. Třeba taková Linderoth právě, to je chvíli Hagrid, Carter, Beewar, no a teď… Teď už ani nevím. Dospělí jsou divní. Popravdě, těch drbů lítá asi víc, a o tom že jsem profesorce Floydové řekla i o té ukradené Zlatonosce… No to radši zmiňovat ani nebudu.

Vrátím-li se k vaší profesi, nepřál jste si být něčím jiným než profesorem?

To je vážně dobrá otázka, protože přímý směr k tomu, co bych chtěl dělat, jsem nikdy neměl. Byl jsem vychováván k tomu, že se budu doma starat o rodinnou firmu, kterou založil můj otec. Ale tak trošku jsem se „utrhl z vodítka“ a začal jsem si žít vlastním životem, viz moje cesty. Ale hrozně moc mě změnila tragická smrt rodičů. Málem jsem propadl alkoholismu, to nepopírám, ale dokázal jsem se ve finále ovládnout. A po nějaké době, kdy jsem ještě cestoval a ubytoval se „natrvalo“, jsem si poslal tu přihlášku. Nikdy jsem netušil, že budu učit. Nikdy.

Nikdy neříkej nikdy, že jo? A zase jsme u té smrti, takže jdeme dál.

Nemohla jsem si nevšimnout, že Alchymie a Pokt má od sebe daleko. Co vás vedlo k tomu že jste skončil právě u těchto předmětů?

To je celkem vtipné, protože se to zase odvíjí od mých cest. Vlastně jako skoro vše, co se stalo v mém životě. Během svých cest, které byly pěší, jsem se setkal s mnoha záhadami a lidmi, kteří se o alchymii zajímali. Hledali to, co nenašli praví alchymisté při svém bádání. Alchymie sama o sobě má kousek lektvarů a hodně filosofie, která je dosti zajímavá. Když jsem se dostal do nějaké obce či města, kde byla knihovna, chtěl jsem vždy najít knihy o alchymii, které tam měli. Přečetl jsem si mnoho literatury o ní. Asi více, než je asi zdrávo. A k té péči o kouzelné tvory – holt zvířátka jsou super ne?

No a na to se mi tam začal smát. Co o to, úsměv má pěkný. Nejsem si jistá, jestli jsou všechna super, protože tlustočervy třeba nemůžu ani cítit a z těch mých kluběnek mi začíná hrabat. Zajímalo by mě, jestli si profesor Carter všiml, že mi profesorka Swanová dala dvě z jeho skříně. A tak se tam pořád nějak vrtěl v tom křesle, že už mi to prostě nedalo.

A dost podstatná věc, které si studenti všímají na vašich hodinách, je vaše křeslo. Taháte jej všude, má otázka tedy zní, proč?

To se vám jen zdá. Mám ho jen na hodinách, protože mám rád pohodlí. Asi bych ho už neměl za nějakou tuctovou židličku. Takhle, ještě jinak – má to i jiný důvod, ale to si raději nechám pro sebe, poněvadž o tom ví pouze dva lidé a nechci to šířit.

Zdá? A nedělá si srandu? Vždyť je snad všude! Podle některých s ním i spí, ale to jsem raději zamlčela. A jelikož si myslím, že mu na tom křesle třeba zabili právě rodiče, ani jsem se nepídila po dalším důvodu, takže si každý vymyslete svůj a určitě mi dejte vědět! Už jsme slyšela i to, že žádná stejně velká židle nepasuje na jeho pozadí, ehm no co. Kde jsem to skončila? Jo, ještě mě zajímala ta liška!

A taky ta liška, řekněte nám o ní něco?

Myslíte Foxie? K té vám řeknu klidně celý příběh, jak jsem k ní přišel. Bylo to v období, kdy jsem byl na cestě z Mugronu do Saint-Sever, což je na jihu Francie. Šel jsem lesem, byl zrovna červenec, takže teplá noc, a zaslechl jsem hrozný řev. Takový zvuk jsem do té doby neslyšel, tak jsem šel za ním. Když jsem přišel až k místu, odkud hluk vycházel, zahlédl jsem lišku, kterou ohrožoval medvěd. Nevím proč, jen tak medvěd stál před liškou na zadních a tlačil jí ku kmeni stromu. Už jsem si chystal hůlku, ale co se stalo, bylo nad moje chápání. Najednou hrozný záblesk a místo zrzavé lištičky tam byla ohnivá koule, která šla proti tomu medvědovi. Ten z ničeho nic zdrhnul. Najednou ta koule jako by vyhasla a ležela tam znova to zrzavé stvořeníčko. Tak jsem se šel k ní podívat blíže a hle, ležela na zemi, tekla z ní krev. Tak jsem se o ní začal starat. Mnoho magizoologů mi řekla, že je to hloupost, že se to nemohlo stát a jestli jsem nečichal nějaké výpary z lektvarů. Lištička se uzdravila a zůstala u mě. A ano, mám jí dodnes a jezdí všude se mnou. Dokonce si tady v Bradavicích zvykla. Občas se s ní chodím pořádně proběhnout na okraj Zapovězeného lesa a je snad šťastná. Je to takový můj klenot.

To, co vím, raději zmiňovat nebudu, protože byste o ni mohl přijít, ale je to fájn, jen se o ni starejte, dokud mi nebude upalovat vlasy.

Máte nějakého oblíbeného studenta či studentku?

Samozřejmě v každém předmětu, který vyučuji, se najde někdo. Začnu od těch nejmenších, tak to jsou zajisté Eshia Teeduis a Noah Daley. A u těch starších to jste vy, tedy slečna Wildhame, a malý lektvarolog Wendy May. Všichni tito jmenovaní mají smysl pro alchymii a snad je aspoň trochu baví.

Ajšíja a Noah, já a Wendy. Znám 4 ze 4, takže jsem spokojená. Hlavně když do seznamu zahrnul i mě, ale co by mu zbylo, beztak to řekl jen kvůli tomu, že jsem seděla před ním.

No to bude asi všechno, nebo byste nám chtěl ještě něco říct?

Uteklo to docela rychle a čekal jsem i horší otázky, to se přiznám. Jinak nakonec bych chtěl samozřejmě udělat takovou malou reklamu alchymii, protože si myslím, že tato vědecká disciplína má svůj smysl a je dosti zajímavá.

A to jsem se už raději zvedla a s díky odešla. Pokud ta reklama nebude placená véčky na hodinách, tak ji budu požadovat smazanou ze všech výtisků, ano? Rozhovor je za mnou a ze sklepení jsem utekla jako myš před kočkou, protože, no prostě to víte, běhání je zdravé.  Když si to tak zpětně přečítám, profesor Beewar je zvláštní člověk, ale to každý musí usoudit sám.

Pro dnešek to bude vše, těším se na příště!

R. Wildhame

0