Dobrý den, milí čtenáři. Vítejte u dalšího, tentokrát prázdninového, rozhovoru. Dnešní host je absolventem Bradavické školy čar a kouzel a v minulém školním roce dokonce i vyučující. S rozhovorem souhlasil pan Gianmarco Riccardo Ricci, bývalý člen a kapitán mrzimorského famfrpálového týmu, ale také současný bradavický praktikant.
Dobrý den, Gianmarco. Vítejte a moc děkuji, že jste přijal pozvání do naši redakce. Začnu otázkou, kterou pokládám každému našemu respondentovi. Jak se vám vlastně daří a co se změnilo od té doby, kdy jste dokončil školu?
Zdravím, díky za pozvání. Daří se mi skvěle. Když jsem tehdy psal řediteli, jestli by mě nevzal na praktikanta, nečekal jsem, že to bude taková sranda, že od toho nebudu chtít dát ruce pryč. A to by příležitosti byly. Vlastně je spousta věcí, který mě táhnou odsud, ale to, co mě tu drží, se to snaží přebít. Jo, ale na to jste se asi neptala, co? Jak že zněla ta druhá otázka? Jó, no, k žádný velký změně nedošlo.
Až na pár jedinců kolem sebe mám lidi, který jsem měl doteď. Většinu času stále trávim ve škole, jen mám trochu jiný povinnosti. Už nemusim psát žádný úkoly, zato je musim opravovat, což zabere stokrát víc času. Občas si řikám, proč to musíme dělat, proč prostě jenom neocenit snahu a neudělit nějakou pěknou známku podle toho, co nám padne na kostce. Ten Hayes vlastně nemá úplně nejhorší nápady. Místo nacvičování kouzel a učení se člověk chystá hodiny, ale ty nápady přichází samy, takže to neni až taková trága. Největší problém je sehnat někoho, kdo zrealizuje to, co jsem si zrovna vymyslel.
Znovu jsem si taky uvědomil, že všechno neni jen tak, chce to pořádnou dřinu, aby se člověk někam dostal. Taky na něm v dospěláckym životě leží mnohem víc zodpovědnosti, obzvlášť za ty děcka. Ale všecko se vždycky nějak zmákne.
Moc děkuji za obsáhlou odpověď. Slyším, že role praktikanta vám sedí a baví vás. Věřím, že výuka je pořádná dřina. Plánujete zůstat jako vyučující v Bradavicích i do budoucna nebo chystáte své kroky směřovat někam jinam?
Neřikám, že je to má vysněná práce, ale dost mě to chytlo, to je fakt. Vidět, že ty děcka maj touhu se zlepšovat, a pak sledovat celej ten proces. Jak chtěj být jak vy a udělaj pro to všechno. A rád bych, ale se snoubenkou máme trochu jiný plány. Uvidíme, jak to všecko skloubíme. Nerad bych upřednostnil školu před ní, ale kdyby šlo zvládat obojí, tak to beru hned. Jinak chceme cestovat, vydělat si na barák…
Když se vrátím zpátky k vašemu studiu v Bradavicích, co byste řekl, že pro vás mělo největší přínos?
Myslíte to úplně obecně? Prostě celkově pobyt v Bradavicích nebo jen hodiny, profáci a tak? Protože ono se toho nejvíc dělo mimo ty hodiny. A všechno mě to jistym dílem formovalo. Všechny ty hrozby, útoky, zákazy… Ty mě naučily nehroutit se z každodenních problémů a celkově je tolik neřešit. Protože vim, že vždycky může být hůř. A i když všichni řikaj, ať se neustále držíme na pozoru, tak já to všechno i v takových situacích ignoruju. A cítim se pak mnohem líp.
Pak to byli určitě lidi, kámoši, holky a některý profáci. Třeba Julien Talbert. Ten mi tady dělal takovýho tátu a zároveň nejlepšího kámoše, který mě provedl celým studiem a ukázal mi jinej pohled na svět. A hlavně teda na učení. Ostatní si hráli na děsný drsňáky, sázeli nám jednoho Trolla za druhym a často ani nebyli ochotný o ničem diskutovat. On si na nic nehrál, nad nikoho se nepovyšoval a ke studentům se choval jak k sobě rovným. Když teda zrovna nedošlo na žádnej průser. To v sobě tu autoritu musel vzbudit. A takovej se teď snažim být i já.
Famfrc mi přinesl disciplínu. Ty další zmiňovaný zázemí… Bych řek, že je to prostě od každýho kousek. A určitě bych si vzpomněl na spoustu dalšího bez čeho by to teď nešlo.
Bradavice umí vypěstovat odolnost. Pan profesor Tallbert bude mít jistě radost, až si tohle přečte. A zmínil jste i famfrpál. Je vidět, že toho přínosného bylo mnoho. Napadá mě ještě, na co vzpomínáte úplně nejraději, co se vašeho studia týká?
To rozhodně. Ještě aby ne. Jó, to jo, však to taky bylo dlouhý studium. Hm, asi ten famfrc. To bylo to, co mě ve škole v těch horších časech drželo při životě, když nám ho zrovna nezrušili. A lidi kolem toho. Hlavně ty, který do toho šli vždycky se mnou v plnym nasazení. Ať už šlo o samotnou hru, tréninky, nebo třeba přesvědčování vedení, aby ten famfrc zkusili zrealizovat, i když měli údajně jiný věci na práci.
No, každopádně během famfrcu člověk řešil úplně jiný starosti, jestli všichni dodržujou to, co sme si domluvili, jestli tamta zrovna nemrká po ňákym klukovi, když by měla chytat zlatonku, jestli tamten vydrží se zlomenou rukou do konce zápasu. I když to tak nezní, tak to oproti tomu ostatnímu byly vlastně úplně banální věci. A byla to paráda.
Jak se říká, famfrpál dodává odvahu a udržuje silnou mysl. Děkuji za všechny Vaše odpovědi, probrali jsme toho dnes mnoho – Vaše praktikantství, vzpomínky na studium, famfrpál i plány do budoucna. Je ještě něco, co byste na závěr rád vzkázal našim čtenářům? Nebo něco, co by mělo zaznít a nezaznělo?
Je to tak. Já díky za pozvání a fajnovej pokec. Nó, ať užívaj života, co to jen jde, nebojej se výzev a využijou každý dobrý příležitosti, která se jim naskytne. A držej se u toho lidí, který si chtěj v životě nechat.
Děkuji Vám, Gianmarco, za dnešní rozhovor. Ať se Vám daří v pracovním i osobním životě.
1