Sluchátka v uších, potěšení v očích a poklepávání horní či dolní končetinou – takových lidí dennodenně míjíme desítky, na ulici, v obchodě, v hromadném dopravním prostředku… Asi všichni známe ten pocit, kdy nám do sluchátek, nebo někde z repráku začne hrát melodie, která nás nenechá klidnými. Každý máme jiný hudební vkus, někdo má rád to, ten zase tohle, ale zkusit se prý má v životě všechno, tak proč nedat šanci něčemu dosud neznámému? V nejhorším případě zkusíte dvě písničky a už znovu interpreta do vyhledávače nezadáte, v nejlepším si při něm za pár dní budete v autobuse poklepávat nožkou do rytmu.
„Mym jedinym životnim cílem je žádnej cíl nemít,
no a zatim ho plnim do puntíku – musím se pochválit!
Vemte si příklad ze mě, já sice nedělám nic, ale dělám to dobře.”
Když se přišlo s návrhem kulturní okénko rozšířit i o hudební autory, hlavou mi začaly probíhat desítky jmen. Panebože, co vybrat? To nejde! Můj hudební vkus je samozřejmě geniální a nejraději bych se svými oblíbenými interprety otravovala všechny od rána do večera, nicméně mi zrovna v playlistu naskočil klučina, co si říká Pokáč, a já měla jasno. Dokonce jsem dostala tu čest napsat hudební okénko jako první, a tak jsem tady – s písničkářem Pokáčem.
Jestli patříte mezi fanoušky kapel, co jsou plné mladých krásných kluků a spíše vnímáte ty hezouny, než jejich hudbu, tak děkuji za pozornost, můžete odejít. Honza Pokorný, alias Pokáč, by se s největší pravděpodobností na přední příčky v soutěži krásy nevyšplhal, zato by byl horkým adeptem na vítěze v soutěži vtipu, trefnosti a hlavně nadsázky.
„Já rád chodim na poštu,
nejsem tam jen do počtu,
jsem tam důležitý člen,
fronty, která trčí ven.”
Jako první vás lapne chytlavá melodie, která je častokrát dílem pouze kytary, nebo ukulele. Nečekejte žádnou početnou kapelu, která by texty doprovázela basou, bicími, nebo dechovými nástroji. Kouzlo tkví v jednoduchosti, melodičnosti, a v neposlední (troufla bych si říci, že spíše v první) řadě v textech. Bůh ho obdařil neskutečným talentem shrnout činnosti a problémy všedního dne do geniálních, veršovaných textů a jako třešničku na dortu k tomu i zanotuje. Ať jste mladí, nebo staří, určitě se alespoň v jedné z písniček poznáte. A zasmějete se tomu.
Kromě vlastní tvorby také skládá texty pro svého kamaráda kolegu Voxela (se kterým mají i pár společných písní). Na scéně je již poměrně dlouho, nicméně až letos světlo světa spatřilo jeho debutové album Vlasy, předtím v letech 2009 a 2011 vydal dvě demo alba s názvy Pekáč a Pokák.
„Jen ty si má, ta jediná, co já mám rád,
nejvíc mě láká ta tvá barva zrzavá.
Vorosená, s pěnou jak já bych si přál,
vim že seš ta pravá… Dvanáctka točená.“
A jak Mackenzie k Pokáčovi přišla? To se psal rok… Ani nechci vědět kolik. Byli jsme puberťáci, co zrovna objevovali kouzlo alkoholu a všeho kolem. Kdo byl v té době machr, vlastnil telefon, co neměl v nabídce pouze polyfonní vyzvánění, ale už do něj šlo pomocí kabelu naládovat nějakou tu písničku staženou z legendární stránky mp3s.nadruhou.net. A kdo byl úplně největší machr, ten z něj pouštěl písničky s alkoholovou a drogovou tematikou. Protože když jsme v deseti lidech dohromady cucali jeden litr „krabicáka“, díky zpívání o jointech jsme si přišli ještě drsnější, než jsme byli. A tak jsme objevili i Pokáče a jeho Pohádku.
„Za devatero horami, devatero řekami,
za oceánem s devíti ropnými skvrnami,
tam žije kdesi v lesích princezna jako poupě,
co má místo království pervitinový doupě.“
My jsme v té době ten text ani pořádně nevnímali, natož abychom ho chápali. Podstatné bylo, že se tam objevovala slova jako „pervitin“, „buchty s trávou“ a „drak hašišák“. Tím si nás získal na první dobrou. Žádnou jinou písničku od něj jsem neznala, dokonce ani když jsme v roce 2012 vyrazili do vedlejší vesnice na mini festiválek, kde účinkoval. A pak z mého playlistu zmizel. Na hodně dlouhou dobu. Písničky o drogách už nebyly známkou frajerství, já tíhla k jinému žánru, a tak pro něj na mé nepříliš velké paměťové kartě nebylo místo.
Předloni jsem náhodou objevila jeho duet s již zmíněným Voxelem (Zejtra je taky den), který se pak z mého pokoje linul měsíc téměř bez přestání, sem tam proložen jejich Ekosongem. V textu jsem se viděla tak moc, až to nebylo pěkné, stejně tak mě děsila pravdivost lidského zacházení s přírodou.
„Občas chtěl bych, chtěl bych hned,
začít měnit, měnit svět,
zkusit jít do sebe, místo na pivo,
dělat z planety Země lepší místo pro život,
a pak si řeknu čert to vem, dyť on je zejtra taky den.“
Nicméně jsem moc inteligentní nebyla ani ty dva roky zpátky, a tak jsem neodklikla ani odběr na Youtube, ani sledování na Facebooku, takže se po nějaké době mé poslouchání Pokáče opět utlumilo, spíše jsem si pouštěla jeho vlasatějšího blonďatého kolegu. Přišla jsem tak o rozjezd Pokáčova dema i postupné zveřejňování nových písniček. Až na mě nedávno na hlavní stránce všemocného Facebooku vykouklo, že se mám připojit k jeho živému vysílání.
Pokáčův náhodně se vyskytující jukebox? Páni, to určitě zahraje Zejtra je taky den i Pohádku! Neměla jsem ani páru, že se za tu dobu jeho repertoár hodně rozšířil. Jako správná konzerva jsem šla zarputile čekat na ty svoje dvě oblíbené. Pohádka nepřicházela a nepřicházela, ale já se najednou přistihla, že nohou pod stolem kopu psovi do břicha – v rytmu písničky. Na to konto jsem přepnula okénko zpátky na Facebook a začala vysílání věnovat více pozornosti.
„Páč tenkrát pařit Prince a Dooma s motorovkou mělo grády,
klávesnice vymlácený entry od olympiády.
Když rodiče spali, my čekali do rána,
až se načte fotka ženský s pořádnejma… kozama.“
Bylo to… Skvělý! Lidi psali, co chtějí slyšet za písničky. Pokáč mezi hraním odpovídal na zprávy, zdravil posluchače, vtipkoval. Já se smála, poslouchala a pak jsem se zamilovala. Ne na první pohled, nýbrž na první poslech. Pak už jsem chápala, proč každý druhý posluchač škemrá o písničku s kočkou. Skladba si mě získala od prvního brnknutí do posledního.
Prý že člověk s věkem zmoudří. No, to si u sebe nejsem tak jistá, ale vývoj k lepšímu je u mě přeci jen občas vidět. Po skončení jukeboxu jsem okamžitě odsouhlasila sledování na Facebooku a vzápětí i upozornění na živé vysílání. Celé album jsem si stáhla na Spotify a od té doby mi zlepšuje jinak otravné cestování MHD.
Kromě pravidelných náhodných jukeboxů, díky kterým máte možnost si užívat takový soukromý koncert z pohodlí domova, vidím velký bonus i v tom, že pod každou písní na Youtube zveřejňuje komplet celý text, a tak nemusíte překlikávat na jiné stránky, pokud si chcete notovat společně s ním, i když ještě slova nemáte úplně v malíku. Stejně tak návody k hraní a vypsané akordy ocení každý majitel kytary, který chce nějakou tu pokáčovskou zahrát večer u táboráku.
„Už ani nestíhám trávit čas s rodinou,
a oni to chápou a snad mi prominou,
že celej den na Facu si čtu aktuální statusy,
a refreshuju každou vteřinou, každou vteřinou.”
Pevně věřím, že vás jeho písničky zaujmou, i když jste v průměru přeci jen o pár let mladší než já. Možná, že nebudete rozumět všemu, o čem zpívá, a tak vás to bavit nebude. Zkuste si na tento článek vzpomenout za pár let, znovu si Pokáče pustit a třeba změníte názor. Možná, že vás nebaví tenhle styl hudby. Zkuste si přece jen pár písniček pustit, soustředit se na text a třeba se alespoň zasmějete. Zkuste dát Pokáčovi šanci, stojí to za to.
A na závěr osudová kočka.
S pozdravem a přáním příjemného poslechu,
M. Magpie
